Chlast

Zatímco u Hollywoodu nikdy nevíte, do čeho jdete, tak u evropských dramat, troufám si tvrdit, můžete jít na jistotu. Thomas Vinterberg, Mads Mikkelsen, Thomas Bo Larsen a další...to je prostě dánská filmařská smetánka. A téma o chlastu, o kterém se rozhodli povědět Dáni, jejichž mládež je široko daleko postrachem všech evropských metropolí, samo o sobě o něčem svědčí. Když jsem pak viděl první scénu, jenom jsem si pokyvoval a říkal, že tohle bude přesně ta pětihvězda, kterou mám od Skandinávie tak rád. Totální psychologický rozklad společnosti, příběh o tom, jak je vlastně chlast super, námět za absolutních pět hvězd, který musí donutit každého, kdo se na něj podívá, k zamyšlení. Geniální závěr naproti dokům v Kodani mi navíc připomněl dobu, kdy jsem se po přístavišti procházel s přítelkyní a přemýšlel nad tím, proč ten chlast Dánové tady mají tak drahej. Řekl bych, že vypitej chlast v tomto filmu stál ve výsledku víc, jak samotný film. Ale za kvalitu se holt musí platit. (17.03.2021)

„Proč jenom chlast nám dává svobodu? Protože celá ta slavná svoboda není!“ (Andrej Tarkovskij). Vinterbergův Drunk Club vlastně kopíruje linii poctivé chlastačky, potažmo sinusoidy zvané život. Chtivost a očekávání předchází většinou volnému začátku, aby se pak postupně dostavilo veselí, mysl se probouzela a když se vše sejde, přišlo vyvrcholení v podobě sladké euforie. A pak útlum a sešup. Tma, prázdno, bolest fyzická i psychická, pocit viny, výčitky, omluvy. A najednou se stane zvláštní věc. Jak se proces „regenerace“ naplní, klady prožitku převýší zápory a začne vyhrávat myšlenka, proč to celé nezkusit zase.. Sám život je katarze a Mads Mikkelsen stožár! Skål! (21.01.2021)

Někdo by už měl nahlas říct, jak jsou tyhle filmy nudné - tím, jak se vlamují do dávno otevřených dveří - pokud jde o mě, alkoholismus mi přijde - spolu s historickými filmy z časů WWII a filmy o zlých komunistech - jako nejnudnější námět na světě - existuje už tolik filmů, které hlásají stokrát omletou poučku o škodlivosti notorického pití, až mě to prostě už nezajímá, všechny jsou příšerně stejné a nepřicházejí s ničím novým. (Vlastně už začínám být alergický i na ten label "skandinávské kinematografie", který je u nás vydáván automaticky za známku kvality). Navíc se ani nepočítám k fanouškům Vinterbergových filmů nebo Mikkelsenova herectví, obojí mi je v podstatě zcela ukradené, a tak se o mě tento film mohl nanejvýš tak lehce otřít. Čekal jsem - když už ne nějaký závan filmařské invence (za kterou fakt nepovažuji prostřihy na naskakující hodnotu promile hlavních postav) - tak aspoň nějaký brutálně depresivní závěr, který by mnou otřásl a nechal mě něco prožít - nedostal jsem z toho filmu ale v podstatě nic víc, než chuť si taky pořádně přihnout. Podle mě je to jeden z nejpřeceňovanějších filmů poslední doby, který jsem ani původně vidět nechtěl, ale okolnosti nakonec rozhodly jinak, a za sebe nemám problém napsat, že kdybych to neviděl, o nic bych nepřišel. (29.03.2021)

Chlast zarývá nehty pod kůži pomalu. Ty žlutý špinavý nehty bagrujou tělem natolik trpělivě a požitkářsky, že si toho člověk často všimne až pozdě s tupým, nepřítomným výrazem a pomatenou myslí při pohledu na vyčuhující pařáty, které prošly skrz na skrz druhou stranou ven, jen aby se jak písečnej had zase zanořily do těla o kus dále. __ Snímek ale není (jen) kritikou alkoholu. Daří se mu držet odstup, tempo a notu cynického pozorovatele a nebojí se ani uznat to dobré a svůdné, co alkohol dává ať už na prchavou chvíli nebo delší dobu. Lakonicky konstatuje, jak se proleptal naší kulturou až se stal její nedílnou součástí. Že se jako vir svou opojností, schopností uvolnit ztuhlé šrouby v mysli a kamufláží brání varování našeho konzervativního racia, jež postupně rozpustí ve svém objetí. __ Snimek také pozvolna zarývá své nehty do diváka, který je pro absenci přepjatých scén přistižen nepřipravený. __ Chlast má potenciál zrát v hlavě. Prokousávat si cestu myšlenkama ještě několik dní po projekci. Protože nestaví vše co chce sdělit hned z první na odiv, protože moralisticky neukazuje prstíčkem. Vnímal jsem v něm spoustu marnosti v radosti a v opakovaných chybách, které trocha (nebo celé řeky) ethanolu na okamžik zaplaví. A přes střídmost, se kterou režisér snímek vypráví, mi bylo zle z té neschopnosti hlavních hrdinů vykročit z kruhu. A ono, proč vlastně? K čemu? Ten, koho chlast chytí, daleko neuteče. A on je beztak nedržel zase až tak pevně. Ne vsechny... Vše se beztak děje zas a znovu, jen aby ostražitost časem polevila, přes oči nám natáhla zaslepující saténový šátek a pod nos vrazila voňavě opojný příslib, že bude zas vše bezstarostné, zábavné, že se strach rozplyne a věk se rozplyne a ostych zmizí a starosti s ním a už zase nebudeme nudně všední a vše bude lepší. A na chvíli to fakt funguje. A pak na další chvíli. A pak je to najednou jedno. (hezký komentář napsal Marigold) (25.12.2020)

Kdyby film režíroval Lindholm, nemusela bych se rozhodovat mezi čtyřmi a pěti. Sám námět  je výborný, na pozadí krize středního věku se pokusit o odpovědi na kruciální otázky života, to je velice zajímavý nápad. Navíc tu krizi obalit do vějičky studie o účincích alkoholu na funkce mozku, to už je i taková malá zlomyslnost vůči divákovi. Scénář je vymazlený hořkosladký příběh, místy dokáže být hravý, chvílemi sžíravý, trpký, laskavý i nemilosrdný, přesně jako sám život. Za špičkovou kvalitou scénáře poněkud pokulhává režie. Ty pozitivní tóny filmu jsou zamlklé tak, že negativní mnohem více křičí. Vzhledem k tragédii, která Vinterberga postihla, se to dá rozhodně pochopit. O to více oceňuji závěrečnou geniální scénu z přístavu. (22.12.2022)