Chlast

Dánský minimalismus at its finest. Podobně stavěný film jako mladší bratříček The Hunt, jen tentokrát s flaškou alkoholu v ruce a trochu méně naléhavý a sugestivní. Podobná crew, vybrané silné scény, záchvěvy radosti z drobných úspěchů a chmury z životních zklamání. Škoda sladkého finále a příliš velkého množství alkoholových scén na úkor těch, co utvářejí a posouvají příběh kupředu. (06.07.2024)

Ve filmu opíjení roste z nudy, která nás obklopuje. Alkohol jí přebijí. Je úžasný společník, ale když nás zotročí, je po srandě. Postavy zde také pijí , když si uvědomí, jak je čas opotřebovává . Alkohol snižuje depresi z marné snahy být věčně mladý. Je to nekončící naplňování této touhy. Vinterberg nenabízí jiný recept na zahnání hrůzy ze stáří a nudy než alkohol. Zároveň mladí lidé, jimž už trochu mládí uteklo a dále mizí jsou opilí z existence. (26.12.2020)

Klasicky skandinávsky pojaté (sociální) drama naroubované na kmen trochu zplanělé protialkoholické agitky. Don't drink and teach! Čtyři středoškolští učitelé a jejich ,,vědecký" experiment podle scénáře trochu šustícího papírem. Škoda, že Vintenberg neakcentoval spíše to, co nakonec zůstalo tak trochu skryto pod povrchem - reflexe krize středního věku, syndrom vyhoření a pocit prázdnoty a odcizení... V tématu prorůstání alkoholu skrze strukturu naší civilizace a jeho devastujících účinků na jedince i jeho sociální vazby bych raději zůstal u klasiků - Vláčilův filmový Hadí jed či Zolův románový Zabiják se na Chlast dívají hodně svrchu... (31.12.2020)

Někdy je alkohol příčinou i řešením všech problémů, abych parafrázoval Homera Simpsona. Vinterbergovi jde na ruku svěží a dobře napsaný scénář a především spolupráce s famózním Sturlou Brandthem Grøvlenem, který dokázal spojit realismus a kinetiku kamery do podoby, kdy člověk skutečně má pocit blízký intoxikaci. Ano, v něčem je to podobně jako Hon modelově vystavěné drama, u kterého cítíte, kam směřuje. Jenže Vinterbergovi se povedlo být bolavě osobní a civilní, něco, co mu zoufale nevyšlo ve zdechlé Komuně. Jeho postavy a jejich opilecký pohyb skutečností jsou zcela oproštěné od morality, v tom filmu je něco nebývale upřímného. Zatímco po Rodinné oslavě občas Vinterberg působil jako manýrista nebo apatický dělník stříbrného plátna, tady převažuje naléhavost a sarkastická energie. Jedná se o jednu z nejlepších dramatizací prázdnoty a pocitu bezcennosti, která přichází určitém věku. Zároveň Chlast brilantně vystihuje pomíjivé pocity euforie a momenty, kdy člověk nabyde pocitu, že vyzrál na život (aby se vzápětí zklamal). Je to film o bolavém hledání, destruktivním přátelství a taky o tom, že katarze nutně nemusí znamenat nalezení odpovědi, ale odevzdání se okamžiku. Mikkelsen tím závěrečným výstupem stvrzuje životní formu a pohybem opisuje něco, co moc dobře znám a ve filmu v téhle průzračné severské otevřenosti zas tak často nevídám. (08.10.2020)

Skvělé drama zkoumající koncept jakéhosi kontrolovatelného alkoholismu. Vinterberg znovu zachytil ty důležité detaily, které obalí zápletku skutečnými problémy dnešní doby. Herecky špičkové, Mads je zpočátku chytře v zákrytu, ale ve finále je za tahouna. Alkohol jako přítel i jako destruktivní síla. Snímek o slabosti. (03.01.2021)