Bobby Deerfield

Toto je moje srdcová záležitost a to především díky knižní předloze od E. M. Remarqua Nebe nezná vyvolených. Film sice nedosahuje kvalit knížky, ale i tak je to hodně zdařilá adaptace a to hlavně díky třem hlavním zůčastněným, kteří na výsledném snímku měli největší podíl! Je to příběh automobilového závodníka Bobbyho Deerfielda a jeho lásky k nemocné dívce. Můj oblíbenec Al Pacino se zhostil role Bobbyho naprosto úchvatně( stačilo se mu po celý film dívat do tváře a člověk tam přečetl vše)! Marthe Kellerová, ( pro mě, do této doby naprosto neznámá ), podala ÚŽASNÝ výkon, to vše v režii mého oblíbence S. Pollacka. Nádherný zážitek! Díky E. M. Remarque, S. Pollacku, Al Pacino a M. Keller (20.11.2008)

Každému, kdo nejen ve studentských letech zbožňoval Nebe nezná vyvolených jako já, se musí nevěřícně protáčet panenky. Je až trestuhodné jakkoliv spojovat knihu překypující křehkými emocemi s tak nevýrazným filmem. Z vzájemné chemie ústřední dvojice na mě nepřeskočila ani jiskřička a mé sympatie k tomuto páru nevystoupily ze stínu nezájmu. Musím však uznat, že se tvůrcům podařilo najít v podobě Anny Duperey Lillian jak jsem si ji přibližně představovala. Smůla jen, že ji neobsadili do té správné role. Naproti tomu romantické nasnímání evropských měst a krajiny bylo příjemným pohlazením. (22.06.2012)

Neslyšící spoluobčané se v tomto filmu nemusí spoléhat jen na titulky. Vše podstatné se totiž odehrává v očích Al Pacina a v chování Marthe Keller. V těch velkých hnědých očích, které říkají Al Pacinovi pane je totiž všechno, otázky, údiv, radost, obdiv i láska. V chování Marthe Keller je zase jasné poselství, že každá vteřina našeho života je mimořádná, protože nikdy nevíme která vteřina bude ta poslední. Film, co se mě zaryl do kůže, se scénama, které se mě zaryly do srdce. Nikdy bych neřekl, že i během focení ve filmu mě zvlhnou oči, nikdy bych neřekl, že lze udělat poetický záběr na prázdnou závodnickou dráhu a přitom cítit jak moc energie a adrenalinu má ta dráha v sobě, ale především bych nikdy neřekl, že mě nebude mrzet, že film není ze závodního prostředí jak napovídá plakát či komentář uživatele Radyo a že naopak budu rád, že je "jen" o lidech, pocitech, emocích, o životě a o smrti, tak jak napovídá komentář uživatelky Kleopatra. (13.01.2008)

Remarqua miluju, ale Nebe nezná vyvolených mi vždy přišlo jako jeho labutí píseň. Znovu nemoc, znovu závody, znovu postupné otevření se a i přes stále nepopiratelnou kvalitu proto i logická repetitivnost. Tím spíš jsem překvapen, jak perfektně tahle látka sedla Sydneymu Pollackovi. Polovinu práce za něj sice odvádí Pacinův chlad a elegance, ale přesto musím smeknout klobouk za dokonale hloubavou romantiku. Možná právě proto, že oproti předloze chybí určitá strohost a nikdy nemizící bezvýchodnost a větší důraz získává touha po dobrodružství a naplnění. Cesty tunelem během sezení v naloženém autě jsou dokonalé. (09.07.2012)

Některé filmy vyvolávají s odstupem času jen nostalgickou vzpomínku nebo uzardění nad dávným nadšením, některé spolu s vámi zrají jako víno. Se mnou takhle uzrál Bobby Deerfield, který mě nadchl už před drahnou spoustou let. Teď se mi znovu před očima odvíjel film, jehož některé detaily se mi přímo zatesaly do hlavy jako třeba Bobbyho sen, kde sedí v závodním voze na startu a dožaduje se snovým hlasem: "key, key, key" nebo když Anny Duperey políbí vždy před závodem rukavice. Nebe nezná vyvolených jsem četla, tehdy to byl kult, ale film je tak hrdě svébytný, že jsem na knihu od Remarqua ani nepomyslela. V jemně plynoucím příběhu dvou lidí, kteří jsou z úplně jiného světa i těsta a přesto se zamilují, nenajdete jediné klišé, jedinou podbízivou frázi a to je při jeho tragičnosti na poklonu. Snad je to Kellerové aristokratickým chladem, snad Al Pacinovou schopností měnit cukr v uvěritelné lidské pocity ...... scéna, kdy jsou na výletě, zdrceni, protože už VÍ a fotografuje je kolemjdoucí pár, který NEVÍ ..... k té nemám slov, jen slzy. (11.05.2006)