Šepoty a výkřiky

Spočiatku nudné a akademické dielko odohrávajúce sa v prepychovom rodinnom sídle sa postupne mení na dusnú drámu troch sestier a jednej slúžky. Úvodné scény dostanú neskôr zmysel v štruktúre filmu, predstavujúceho najrôznejšíe odtienky ženskej psychiky. Túžba po dotyku, pohladení, vľúdnom slove a úsmeve je blízka zrejme každému a podľa mňa je v popredí celého filmu. Postavy sú nabité neskutočne prepleteným klbkom citov oscilujúcich od príkrej odpudivosti a nenávisti až k jemnému maznaniu a citlivému úsmevu. Prelínanie časových rovín, vstup mystických udalostí, šokujúce scény a na druhej strane veľmi láskyplné obrazy tvoria v zväčša červeno bielo ladených obrazoch výnimočné dielo. Miestami sa po silnej scéne akoby zastaví čas a do popredia vystúpi zastavený obraz, pripomínajúci diela slávnych maliarov. (13.01.2005)

Tak trochu myšlenkové pokračování Mlčení - film se točí kolem vztahu mezi sestrami (navíc je jedna z nich těžce nemocná a umírá) - je to dost psycho, ale to se stává. Film stojí na skvělých hereckých výkonech a perfektní kameře. Dobrý zážitek, ale ostatní Bergmanovy filmy, co jsem měl možnost shlédnout (Sedmá pečeť, Lesní jahody, Mlčení, Scény z manželského života i Fanny a Alexandr) se mi líbily víc. 7/10 (02.04.2006)

Těžko uvěřit, že Šepoty dělí s dokonalými Scénami z manželského života pouze jediný rok. Tady totiž Bergman jen symbolizuje, deprimuje, ale nevychází divákovi vstříc ani o píď, pouze točí pro sebe, vyžívá se ve formě a dává velkou trhlinu do všeho, proč ho obvykle obdivuji. Nechci totiž sledovat falešnou mnohoznačnost s umělou atmosférou (byť s jakkoli zajímavým červeným výtvarným pojetím) a s triviálním vyústěním. A nechci se ani zajímat o postavy, které šeptají, křičí a vyznávají se, ale které jsou v důsledku povrchnější než jejich citové projevy a zůstávají tak jen loutkami ve stínohře. (24.08.2007)

Oblíbená Bergmanova kategorie odcizení, obrat, odmítání a vzájemné doteky v nejryzejší a nejtrýznivější podobě. Jeden z nejkrutějších filmů co vůbec vznikly, až esence osamění a strachu, které ochromují skoro všechny postavy, ale nejvíce umírající Agnes, pro níž je jediný náznak citu posvátným okamžikem. Nejděsivější však je, že když k němu v nádherné poslední scéně dojde, nejedná se o žádnou lidskot spíše naopak o projev nelidského světa, jenž je výtvorem lidské přetvářky a egotismu. I přes velmi silnou výpověď mi na snímku vadí některé příliš efektní scény (odpudivá záležitost se střepem) i notná vykonstruovanost až tezovitost postav dvou zdravých sester, které ani nepřipomínají lidské bytosti a celkové soustředění na bytostné Bergmanovo téma, které nenabízí nějaký výraznější posun a vlastně se jeví skoro průzračně. Výborná je Harriet Andersson, jež bezkonkurenčně trpí a navazuje na svůj obdobně útrpný výkon v Jako v zrcadle. (20.10.2007)

Chvílemi bylo obtížné vydržet se dívat na všechno to zobrazené utrpení a osamělost postav, ale při vší drásavosti jde o nesmírně působivý snímek, který vypovídá o osudu lidského individua tváří v tvář smrti víc než desítky jiných filmů dohromady. Jde o jeden z vrcholů Bergmanovy tvorby a to nejen pro jeho výmluvnost, ale i pro dokonalou expresivní práci s barvou. (01.08.2007)