Šepoty a výkřiky

Co napsat o tomto psychologickém darmatu?Drama nazírající hluboko do osamělé ženské duše, jež je zbavena schopnosti citu – lásky,kde tato je nahrazena pocity opačnými jako je nuda,lhostejnost,sebezraňování,výčitky…. Ale ona duše přesto velmi hluboce touží právě po opravdové blízkosti.Kde se tato neschopnost lásku jak přijímat ,tak i dávat vzala?Film nám naznačuje tajemný směr ,kterým se vydat při hledání odpovědí.Cestu si však každý v sobě musí najít sám.Sestry se se svým "prokletím" srovnávájí svým způsobem a my jen bez dechu sledujeme jak.Tuto atmosféru skvěle navozuje téměř ve všech komentářích zmiňovaná vizuální stránka.Ona všude přítomná červená barva působí tak stísněným dojmem ,že máte pocit že jste kdesi v uzavřeného prostoru a obklopuje vás taková samota a strach z ní ,že chvílemi se až dusíte.Naopak kontrastní bílá barva vyvolává pocit čistoty a já si nemohu pomoct ,ale mě to zavedlo od vnitřního světa,přes lidskou duši až např. i ke zrození.K tomu těžkému přechodu z jednoho světa do druhého, na který si většina z nás nepamatuje.A snad i smrt je přechodem dalším..... Šepoty a výkřiky jsem viděla poprvé skoro před rokem.Už tehdy ve mně rozezněly strunu ,která od té doby chvíli šeptá,chvíli křičí a neustále nějak rezonuje...... (01.02.2008)

Tento film na mne zapůsobil za všech Bergmanových filmů asi nejvíce. Jde o opravdu hutný koncentrát deprese s některými opravdu drsnými scénami (sténání Agnes, střep), který je ale zároveň úžasný. Úžasný v dokonale navozené stísňující atmosféře a postupném rozkrývání charakterů hlavních postav, které vyplouvají na povrch po celý film. Všechno se dozvídáte z malých útržků - postupně. Ze vzpomínek, z chování, z pohledů...Opravdu dobrý film. Doporučuji. (14.11.2005)

Aj keď tento film patrí medzi známe Bergmanove diela, mne sa veľmi nepáčil a musím povedať, že som veľmi zvažoval či mu dám 4*. Umieranie Agnes je naozaj vrcholnou scénou filmu, po ktorej však nasleduje už len prevažne nudná dobrá polhodina. Kamera Svena Nykvista je prvotriedna Vďaka snímaniu postáv na červenom pozadí sú zábery dokonale plastické. (02.11.2007)

Bergman a nuda? Nerozumiem. Nuda preto, že sú tam dlhé scény? Zlaté časy starého dobrého euro filmu, keď nedostižným kvalitatívnym vrcholom ešte nebola reklama na Kinder Bueno (strih po 1 alebo 2 sekundách)! Alebo nuda preto, že autora priťahujú tak šialene triviálne témy? Tie sa ale týkajú každého z nás. Alebo preto, že slovutný pán režisér volí neprimerané prostriedky na zvládnutie látky? Extrémne citové prežitky kombinuje s divadelne chutiacim minimalizmom, čo mi pripadá celkom zmysluplné a v konečnom výraze mimoriadne strhujúce. Obdobnú kvalitu v rámci spracovávanej tematiky dosiahol snáď jedine Nór Edvard Munch (viaceré obrazy na tému pozostalých v tiesnivom interiéri so zosnulým, najmä obraz s malým dievčatkom a mŕtvou matkou). Keď už som pri severskej maľbe, niektoré interiéry zarážajúco pripomínajú zlovestné (alebo snáď hrobovo pokojné či mrtvolne tiché?) komnaty, aké maľoval Dán Wilhelm Hammershoi. Bergman nie je hysterický. Dobre si uvedomuje, že komorné spracovanie emocionálne jednoznačného sujetu si vyžaduje primerane agresívnu stratégiu (to aby prebudil všetkých šťastne zombifikujúcich neo-biedermeierovských spoluobčanov). Harriet Anderssonová reve z plných pľúc tak strašne ako Diora Baird z "Texaského masakru: Počiatok". Prekáža porovnanie s tzv. subkultúrou? Ale veď Bergman sám vedome narába (možno v neuvedomelej nadväznosti na severský magický realizmus - Gosta Berling od Selmy Lagerlofovej) s hororom - nie s prvkami hororu, s hororom. Sinavá mŕtvola sa zúfalo dožaduje kúska lásky (Ingrid Thulin: "Ale veď sa už rozkladá!"). To je tak obludné a dojímavé zároveň, že v divákovi pulzujú emócie všetkými smermi. A vracajú sa okysličené. Dokonalá transfúzia. Pán Bergman nehysterčí, proste si len robí svoju prácu. Ako najlepšie vie. Škoda len, že ľudia s obľubou zvyknú nepočúvať nielen šepoty, ale i výkriky a artikulujú bez toho, aby niečo povedali. Ibsen, Čechov a možno i Romero :-) by dali 5. (03.07.2008)

Mimoriadne ťažká depka pre citlivejšie povahy. Zo vzdialeného optického portfólia kostýmová "rodinná" dráma, z opačného a dominantnejšieho brehu hustá porcia veľmi intímnych, duševných, problémových, spoločenských a vzťahových asociácií. Všetky jednotlivé komunikačné (verbálne i neverbálne) komponenty dotvárajú fantastickú teatrálnu schému (anti)rodinných previazaností, ktoré sú časovo priehľadné a tým pádom sú zdrojom bezprostredných emócií. Ani sa nečudujem, že Kubrick mal problém to vôbec celé dopozerať. (07.03.2014)