Chicago

Jó jó, a to je ta Amériká... ..."Nás kazí jazz"... - nebo že by spíš ten špatný vkus? Ale ne, zas nechci být tak příkrý - je to prostě jen takové hulyvůdské oskárkové rozdováděné rozpustilé retro... Leč dle mého jen lehce nadprůměrný muzikál a spíše - krom pár momentů - jen průměrný film. Vyměkli Oscaři. Snad jen ty kostýmy... Ale prachy se točí dál. Tři a půl hvězdičky v rámci žánru maximálně, ale raději to zaokrouhlím dolů. Třeba i proto, že v taškařicích se ženské nevěší. Jó muzikál, to bejvávaly časy! West Side Story - to byl panečku muzikál! Že tomuto dílku bude někdo nadšeně tleskat i po čtyřiceti letech - nevím nevím... A pak, že za všechno může jazz... Je to jen Divadlo Hollywood! (28.11.2005)

"And All That... Jaaaaaaaazz..." Strhující. Srovnávat Chicago s Moulin Rouge je ovšem trochu ošidné. To je jako srovnávat Smrt jí sluší a Deník Bridget Jonesové. To, že spadají pod stejný žánr, neznamená, že jsou srovnatelné. Důležitý je taky subžánr. Moulin Rouge byl spektakulárně pojatý milostný, tedy jímavý, příběh, kdežto Chicago je cynická černá komedie v rouše muzikálovém a to vyžaduje zcela jiný přístup. Nemyslím jen od tvůrců, ale hlavně od diváků. Ale k filmu samotnému: přiznám se, že ačkoli mám muzikály (i černý humor) velice rád, nečekal jsem, že to bude taková pecka. Řekl bych, že hned několik jednotlivých scén z tohoto filmu vstoupí do filmové historie svou originalitou a jejich prostřednictvím se bude film vyučovat. Muzikálová vystoupení zde dokonale ukazují bez zdlouhavých vysvětlování myšlenkové pochody hrdinů, zejména Roxie. Herci (úplně všichni, nejen hlavní trojka) přijali hru na nadsázku a své role zvládají bez jediné výjimky bravurně. V tomto ohledu mě dost překvapil Richard Gere, od nějž bych něco takového vůbec nečekal. Také jejich hlasové dispozice plně odpovídají potřebám filmu. Zatímco Catherine-Zeta Jonesová jako Velma má hlas i vizuelní projev protřelé barové zpěvačky, která o sobě nemá sebemenší pochybnost a mínění publika je pro ni prodejnou děvkou, Rennée Zellwegerová se coby Roxie spíš snaživě rozhlíží po světlech ramp, mektá, co jí síly stačí a vrcholem její rafinovanosti je dojemně zamrkat umělými řasami jako Marilyn Monroe. (To nemyslím jako sarkasmus, ale jako chválu!) Billy Flynn, postava Richarda Gerea, není žádný zpěvák ani tanečník, takže působí velice příjemně, jak dělá drobné chybičky a není to ani v Roxiiných představách, kde se hudebně projevuje, nějaký gumový muž s hlasem jako zvon. A stejně bych mohl vychválit herečky v menších rolích - Queen Latifah, Lucy Liu a Christine Baranskou. Omlouvám se za tak dlouhý komentář, ale tak trochu jsem pochyboval, zda byste pochopili, co tím myslím, pokud bych napsal jen ŽŮŽO. 100% (28.04.2003)

Jestlipak víte kdo byl první právník, ze kterého se mi zvednul kufr? And the winner is...Richard Gere, respektive jeho Billy Flynn. Potlesk za skvělá taneční čísla a hudbu, příběh je přece jenom vedlejší, že ano. A jestli jsem pochyboval, zda je správné dát Oscara za tanec a vzhled úchvatného vampa, tak se Catherine omlouvám a jdu si ještě jednou pustit ještě úchvatnější Cell Block Tango;) Už se staly mnohem, mnohem větší křivdy. Navíc, setkání Roxy a Velmy na konkurzu byla scéna úžasně dojemná, možná lepší než poslední číslo filmu. A třešnička na vrchol - Lucy Liu;) Ale přes to všechno...šest Oscarů?? (03.01.2006)

To, že jsou v tomhle jazzovém muzikálu taneční sekvence natočené poměrně strhujícím způsobem, nezabrání tomu, že tahle satira na mediální manipulaci postrádá silnější příběh. Režisér Rob Marshall i třeba s Gejšou prokázal chladný perfekcionismus, odosobněný styl bohužel vnímáme i tady. Akademie ukázala, že má trochu zakrytý výhled: 13 nominací a z toho šest sošek je na mě trochu moc. Ale netvrdím, že výsledek svou kvalitu na několika frontách nemá. Kupříkladu v případě herců. Třeba takový kukuč Richarda Gereho se jen tak neomrzí, herec navrch přináší přesah v podobě několika svých předchozích rolí. Jen příště prosím (obecně) méně strnulosti. Ani napotřetí prostě víc dát nemůžu. (22.08.2017)

Nečekal jsem od Chicaga skoro nic a možná právě proto jsem se nakonec bavil velice obstojně. Mé srdce sice patří tomu druhému velkému muzikálu ze začátku 21. století (doba vzniku je btw jediné, co mají Chicago a Moulin Rouge společného), ale i tak musím dát uznale palec nahoru. Rozhodně ne tak nezasloužený oscarový vítěz, jak se traduje. (18.02.2011)