Černý narcis

Ta kamera! Místy svou malebností a nádherou ty obrazy tlačí hranici kýče, ale skvěle to pasuje k ději, jehož hlavním motivem je nekonečné potlačování emocí, pudů a prostě sebe sama. Kdyby to bylo jen o trochu míň doslovné a polopatické, bylo by to špičkové. Ale nakonec je to jedno, protože i kdybych se měl jen kochat těmi úchvatnými záběry, budu spokojený. Nedivím se, že samotná firma Technicolor považovala tenhle film za nejlepší užití jejích barev - osobně nejsem největší fanoušek Technicoloru, ale tady je rozhodně dechberoucí a nevím teď z hlavy, kdy by se mi tak moc líbil. (I když taky nutno podotknout, že ne každý technicolorový film prošel tak kvalitní restaurací.) (15.07.2017)

Láskou k Technicoloru netrpím. Téma mě zaujalo, ale naivní představení Himalájí společně s absurdním koncem mě nepřesvědčilo o tom, že by Deborah Kerr měla pro mě jiný význam, než jako Anna Leonowens ;) Ostatně realizovat barevný film plný pastelových barev a nepřeplácat ho, to se už umělo minimálně od Zahrady Alláhovy (1936). Ačkoli chápu, že velkofilm s indickým chlapcem Sabu si žádal jiný přístup. (01.01.2011)

Výprava je opäť, ako sme u dua P+P zvyknutí, majestátna a vynaliezavá. Niektoré zábery berú dych, predovšetkým ten pohľad, ktorý vidíte na plagáte a zopakuje sa vo filme viac krát. Možno je Black narcissus scenáristicky najvyspelejším dielom tohto dua a najmenej naivným, aspoň z toho, čo som videl, napriek tomu mi film príliš nesadol. Pôsobil dlhším dojmom, aj o hodinu dlhší Plukovník Blimp mi ubehol rýchlejšie a v spoločnosti hysterických jebtišiek som sa necítil tak dobre, ako by som sa v tom "hrade" na vrchole Himalájí cítil bez nich. Čakal som obšírnejšie ukončenie línie s Jean Simmons a k tým šortkám len toľko, že Deana tento rok prekonal Wawrinka so svojimi oranžovými šortkami na French open. Ale nečudujem sa, že sa z takto oblečeného chlapa tie ženské zbláznili. (08.11.2015)

Zahalená Deborah Kerr jako chodící reklama na běloskvoucí účinky Persilu a jezdec na poníkovi David Farrar v kloboučku a dušínovských kraťáskách (komu něco tak nevkusného vůbec mohlo přijít na mysl?) v technicolorově (z)malované nádherné poctě holandským mistrům plátna. A to v podobě exotického melodramatu o potlačované touze a povinnosti při bohulibých aktivitách v prostorách bývalého harému. Přesně dle očekávání powellovsko-pressburgerovsky precizní. Tedy až na ty kraťásky, které směle aspirují na nejhorrorovější kostým v dějinách kinematografie. (07.02.2013)

Päť mníšok, jeden hollywoodský štramák, ktorý nosí gate prekliato vysoko (to chcelo Oscara za kostýmy), vyšinutá miestna samaritánka, sofistikované dieťa a k tomu asi prvý gay amerického filmu, ktorého inakosť scenárista povýšil na niečo hlboké a spásonosné. Mozaika je až príliš "farebná", aby sa autorom podarilo úspešne preniesť na diváka častú a prirodzenú bezútešnosť rehole mníšok (i iných Božích dcér a synov). Technicolor nie je všetko, resp. menej je niekedy viacej. (21.07.2010)