Mank

Je to hrozně rozporuplné - bezprostředně po projekci jsem byl lehce zklamaný, pak jsem sepisoval obsáhlejší recenzi, během níž to ve mě vyzrálo a možná až moc naivně jsem hledal cinefilní tematické hrátky a podobnosti / variace vůči Občanu Kaneovi - jen aby se mi Mank hned další den až podezřele rychle vytrácel z hlavy. Nevadí mi ani tak to mýtyzování řídké účasti Orsona Wellese na tvorbě scénáře k Občanu Kaneovi, jelikož při hodnocení filmů beztak neberu akurátnost dějinné reflexe nějak extra v potaz, ale jaksi se mi rozpadá původní představa o soudržnosti a ucelenosti vyprávění - Fincher dle mého sice dobře rozvíjí titulní charakter, který v mnohém opravdu kontrastuje s Charlesem Fosterem Kanem (a to ostatně párkrát vyzdvihuje i styl a inscenace některých scén), a podává soustředěný obrázek své doby, ale jednotlivé segmenty jsou prostě trochu nahodile poskládané a posouvají děj málo dopředu. Vedlejší postavy jsou hrozně do počtu a někdy není jasné, co chce autor tou kterou vzpomínkou říci. A na rozdíl od všech svých ostatních filmů, v Mankovi Fincher vůbec nepřekvapí a nestrhává diváka do víru svých psychologických motivů - Mank je totiž více nostalgickým retro obrázkem, který visí v umělecké galerii, kam by asi měli chodit jen opravdu specifičtí obdivovatelé dobových filmových vizí. A přitom vlastně visí mezi novinkami na komerčním Netflixu a jednotlivé tahy štětcem jsou evidentně současné, evokující tehdejší formu opravdu jen svými černobílými barvami. Manka respektuji jako zpestření a kouzelné oživení své doby, z něhož láska k filmovému řemeslu přímo sálá, a mohu čestně prohlásit, že jsem se u něj nenudil ani minutu. Rád se na něj někdy podívám znovu a bez nároků na to, abych v téhle očekávané poctě velkému filmu a složité době za každou cenu NĚCO hledal (což jsem se opravdu snažil a nalhal si, že TO tam je). Potom ho možná docením z úplně jiné perspektivy. S momentálním odstupem ale musím konstatovat, že jsem ještě dva dny nazpět nečekal, že by David Fincher mohl někdy působit takhle neosobně (jakkoli pořád silně a na pohled krásně). (05.12.2020)

Evidentně vysněný OSOBNÍ projekt (možná až přehnaná úcta k původnímu textu zesnulého otce), který ovšem vyznívá velmi NEOSOBNĚ. Jestli budou nadcházejícím ceremoniálům (Glóby, Oscary a další) vévodit dialogové a neemoční látky bez dynamiky jako Mank nebo Chicagský tribunál, tak si ten podivný (nejen) filmový rok shrneme tak trochu nemastně a neslaně. Chtě nechtě Mank skončí v modrých číslech, kam ostatně patří. Fincher neFincher. Holt úplně poprvé jsem se s jedním ze svých srdečních tvůrců minul. Nehovoří o tom, jak pro mnohé přelomové dílo vzniklo. Vypráví o tom, jak Hollywood ve 30. letech fungoval a proč se alkoholik, teda scenárista Herman Mankiewicz, rozhodl napsat scénář Občana Kanea právě tak, jak ho napsal. Jakmile výsledek začneme posuzovat v kontextu celé mistrovy tvorby, nastává největší potíž. Je to totiž obří úkrok stranou. Zahleděný do sebe, dlouhý, stylisticky cvičící, rádoby důležitý, nepřístupný. Nedává divákovi zrovna najevo, kam směřuje a co chce vlastně říct. Sype spoustu postav, spoustu veledůležitých lidí Hollywoodu té doby, kteří procedí mezi zuby něco rádoby sofistikovaného a jdeme zase dál. Po Nolanovi (guláš zvaný Tenet) si i Fincher natočil vyloženě svůj film, kdy mu zjevně nikdo nestál za zadkem, i když možná měl. Mnozí zmiňují i poslední tarantinovku Tenkrát v Hollywoodu, to byl ale dle mého soudu jiný level. Nicméně jednotlivé důležité postavy mě u Finchera vůbec nezajímaly a celkově mi jeho dílo vlastně skoro vůbec nic nedalo. Ani Gary Oldman nezafungoval. Coby poctu starému Hollywoodu si raději zopáknu Ed Wooda. Za mě prostě přesně ten typ snímků, který si už nejspíš nikdy znovu nepustím. (15.12.2020)

David Fincher mi letos nadělil předčasný vánoční dárek v podobě stoprocentního cinefilního zážitku, díky němuž jsem se na dvě hodiny mohl zcela ocitnout v prostředí hollywoodské mašinérie a politické džungle na přelomu 30. a 40. let minulého století. Scénář Jacka Finchera se nese harmonicky jako báseň a vkládá postavám do úst tak živoucí promluvy, jaké jsem dlouho ve filmu neslyšel. Filmařina vysoustružená pro úzký okruh lidí, ale naprosto dechberoucí a natočená přímo od srdce! (27.12.2020)

No a co, že to vypadá jako by to spatlali v roce 1940! No a co, že to předabovali přes plechovku od fazolí, aby to i znělo jako z roku 1940! No a co, že všichni ti panáci hrají jako o život a vypadají a pohybují se téměř totožně jako jejich předlohy z roku 1940! No a co, no a co, no a co, když je to bestiální nuda k posrání o nesympatickém dědkovi, který se tváří a mluví, jako by právě vylízal Adinu Mandlovou, a jenž jakože píše scénář k už tak přeceňovanému a prudivému Občanu Kejnovi, přičemž zažívá všeliká naprosto strhující dobrodružství. Například třeba večeří, leží v posteli, jede v autě Holým Údem roku 1940, unyle a nezáživně žvaní s prominentními židy nebo dokonce naprosto dechberoucně diktuje stenografce text. Bez dramatizace, bez příběhu, bez nápadů a totálně bez koulí, jen vyňuňané až do posledního hřebíku z roku 1940. A to jsem toho Finčra míval tak rád, než znolanovatěl a začal točit egomasturbační sračky pro hloupé snobské pozéry (mrk, mrk, Marku), artové hnědopichy a technohoniče nad dobovými kulisami. Tak s tímhle jdi do prdele, Davčo! Film má být především zábava a mě opravdu nikterak nerozptýlí dvě hodiny ve smyčcce čumět na, byť technicky dokonale retropřetočený, Příjezd lokomotivy, nebo na to, jaxi Burian nekonečných 131 minut sáhodlouze, ale autenticky!!! voskoval kníra, než se postavil k pokladně! To si příště raději večer infrákem nasvítím špajz a budu s nadšením do úmoru pozorovat, jak mi v něm nádherně dobově a černobíle plesniví cikorka po dědkovi, kterou v roce 1940 koupil u Meinla a jež se v naší rodině z úcty k předkům jakožto cenný historický artefuckt dědí z generace na degeneraci, a to až do doby, než ji nějaký zadek prohlásí za dávno prošlé plesnivé svinstvo a spláchne do hajzlu. (07.12.2020)

"Mank" určite nie je filmom pre bežného filmového diváka a dokonca si myslím, že to ani nie je typickým filmom, na aké sme od Davida Finchera zvyknutí. Je trošku komplikovaný, no natočený s maximálnou eleganciou. Pôsobí to ako keby sme sa skutočne ocitli v 30-tych rokoch a sledovali ako fungoval v tej dobe Hollywood a hlanve MGM. Je pravda, že to nemusí byť miestami veľmi zaujímavé, no minimálne sa na film dobre pozerá. Keby som nevedel skutočnosti, tak by som povedal, že je to film, ktorý bol natočený niekedy v 40-tych rokoch a pôsobí veľmi autenticky. Možno s výnimkou toho, že je vo formáte 16:9 a nie 4:3. Keby vychytali ešte toto, uveril by som im to na kompletku. Ale už len úvodné titulky tak trošku ukazujú, že pôjde o trošku iný film, než sme mali počas tohto roku možnosť vidieť. Je mi jasné, že nie každému to sadne a je mi jasné, že miestami to môže byť trošku únavné a otravné, no všetci ľudia si na tomto filme dali záležať. Od hercov, režiséra až po kameramana, hudobnikov po producentov, ktorí do toho dali absolútne maximum. Je to film robený na 110%. Ale nie je to film, ktorý by som si asi niekedy mal chuť pozrieť znovu. Nemám pocit, že by ma film až tak výrazne o niečo obohatil. A to napriek tomu, že som očakával majsterštuk. Hodnotenie: B (31.12.2020)