Jistě, pane ministře

Jistě, pane ministře je výborná politická satira. Stejně zábavná jako mrazivě pravdivá a nadčasová. Navíc výtečně herecky obsazená. Neustálé souboje mezi Jamesem Hackerem a Humphreym Applebym jsou k pokukání, a přestože navrch má mnohem prohnanější druhý jmenovaný, postupně se misky vah vyrovnávají a i ministr sem tam svému tajemníkovi pěkně zatopí. K nim zde dělá křoví (ale perfektně!) Bernard Woolley, také nanejvýš komická postavička. Pilířem seriálu jsou ale hlavně dialogy, které by se daly tesat. Během sledování komletních 3 sérií jsem našel snad 1, max. 2 slabší díly, jinak si Jistě, pane ministře udržuje vysokou úroveň po celou svoji dobu. Navíc si seriál připravil vhodným způsobem půdu pro své pokračování. "Řekněte mi, podpoříte též můj názor, že ve státní správě vládne přezaměstnanost? Ano nebo ne? A přímo!" - "Víte, pane, žádáte-li o přímou odpověď, tak vám řeknu, že pokud je nám zřejmé a hledíme-li na to s odstupem, dáme-li si to dohromady, a zprůměrníme na jedno ministerstvo, potom v konečném souhrnu se nám bude jevit jako pravda, že dokola v zato v obecném smyslu byste patrně zjistil, jestliže mám hovořit naprosto bez obalu, že pravděpodbobně to valný význam nemá. Pokud je nám zřejmé…v tomto stádiu." (21.07.2012)

Ta jsem se konečně v mém putování britskou sitcomovou tvorbou propracoval k Jimu Hackerovi, geniálnímu siru Humphreymu a jejch pomocníkovi. Ačkoli už je to seriál ve středních letech, je stále aktuálnější a to možná víc, než kdysi. Po první sérii ale musím říct, že mi příliš nesedl. Pár díů mi trvalo, než jsem si zvykl na humor, ale jinak to bylo fakt geniální. Geniální obsazení, geniální postavy, geniální zápletky, geniální humor. Ať žije sir Humprey! Tohle je klasika, ale nejlepší britský sitcom to rohodně není. Z první série je nejlepší úvodní epizody, ale každá další je úžasná. (03.02.2013)

"Zrušili nám noční směny. Ňákej vůl už zase spustil úspornej program." Inteligentní humor? Kde hledat jinde, než ve Spojeném Království. Suché dialogy v kombinaci s perfektní charakteristikou politické sféry. Nevím, jestli mě má těšit, nebo si mám zoufat nad tím, že se britská politická realita od té naší zas tak neliší. Co se herců týče, připojuji se ke Geminimu a vzdávám čest památce Nigela Hawthorna, ale co by byl sir Humphrey bez svého ministra Paula Eddingtona a samozřejmě co by byl ministr bez osobního tajemníka Dereka Fowldse (třeba by odjel na jinou večeři nebo by viděl materiály, které jsme nechtěli, aby viděl). Stejně tak skládám hold našim skvělým hercům dabérům pánům Němcovi, Preissovi a Vaculíkovi. Pozn 1: Epizoda tuším 20 velmi jasně vysvětluje, proč je Humphrey takový, jaký je. "Kdybych vždy věřil ve vládní politiku, byl bych nadšeným zastáncem privatizace i znárodňování..." Pozn 2: autorem titulkových kreseb je Gerald Scarfe, tvůrce animovaných částí Pink Floyd: The Wall. Takže vám přeju úspěšné a veselé "namočení do morálního rozměru." A teď mě omluvte, mám naléhavý vzkaz v komunikačním centru... (24.02.2007)

"Já znám ty tři články úřednické víry: konat rychle trvá déle, konat levněji se prodraží a konat v tajnosti je demokratičtější." Ministr by neměl očekávat, ale samozřejmě očekává, že státní správa bude snaživě kmitat v rytmu jeho preferencí. Jenže vzděláním obdaření úředníci státní správy si do svého nicnedělání nenechají jen tak zasahovat. Je mimořádným zážitkem sledovat průměrného ministra Hatchera v boji s dokonale propracovaným úředním šimlem v podobě hbitě okecávajícího sira Humphreyho, jehož ignorace pravdy je fascinující a cenzura údajů směřujících k ministerským uším skoro až zneklidňující. Není nic zábavnějšího než přijímat informace, že královna je od církve neodlučitelná, zatímco Bůh je volitelný doplněk a sledovat sira Humphreyho, jak každou nahrávku nekompromisně zasmečuje. (14.08.2011)

Tohle je politická satira, z ní si měl brát příklad již zesnulý Šimek a stále přežívající Bubílková. Srší to vtipem, jen se mi zdá, že je humorná zápletka každým dílem pouze jen a více recyklována - v podstatě ministr proti něčemu bojuje, aby byl zákulisními metodami a protřelou hubou Sira Humphreyo Applebyho donucen vykonat to, proti čemu bojoval. Ale takhle to asi v zákulisní politice chodí. Nejsmutnější na celém tom je, že se vlastně smějeme tomu, o čemž jsme přesvědčeni, že se to tak skutečně děje. A asi dokud se tomu budeme pouze smát, tak to těm, kterým se smějeme, bude vyhovovat. (12.12.2008)