Konformista

Geniálně vypsaný příběh muže, jemuž záleží hlavně na svém životu a k druhým chová až nenormálně chladné city... avšak jeho podstata je jiná..?! Když racionalita převládne nad myslí, pak poplatnost a zbabělost vybíhají na povrch osobnosti, i když v drásavě těžkých dobách jen dvou stran si člověk musí vybrat tu svou stranu a jsou jen právě dvě...! (11.10.2008)

Mozaikovitě sledujeme stopu politického chameleóna, jehož schopnost dokonalé asimilace neplyne z vlastního přesvědčení ani obohacení, nýbrž ze strachu a zbabělosti. Údajné sémě, kořenící v traumatické příhodě v dětství je jen laciná zástěrka pro vrozenou ubohost charakteru. Tento příkladný konformista si to mašíruje přes mrtvoly dál a dál a hravě se přizpůsobuje těm, kteří zrovna drží opratě moci. Nalézá v tom jakési životní poslání, ale zároveň si uvědomuje, že se pomalu propadá do duševní izolace, neschopný pocítit lásku nebo štěstí. Zato já jsem pocítila zcela zřetelně, že mě mnohem více než osud toho podlého křiváka zaujaly virtuózní obrazové kompozice, zachycené mistrovskou kamerou Vittoria Storaro. Ostatně jako tomu bylo u většiny Bertolucciho filmů. (19.05.2012)

Sebejisté v každém záběru. Dějově možná trochu roztříštěné, ale vzhledem k tak extrémně odosobněnému filmu, který je záměrně ve všem chladný a nelidský, to neberu jako jasnou výtku. Bertolucci si mě opět získává, i když ne tak bezvýhradně jako v případě Posledního císaře. Hodně za to může především geniální kamera. (09.03.2013)

Po dvoch dobrých skúsenostiach s Bertoluccim som sa nazdával, že i Konformista mi prinesie obdobný zážitok. Nestalo sa. Zažil som zdĺhavú a ťarbavú transkripciu Moraviovej predlohy, herecké výkony limitované ich nositeľmi, dej trhaný ako chod motora pred zadrením a Bertolucciho fascináciu obrovskými prázdnymi priestormi. Aj keď moje rozladenie nedosiahlo úroveň dvoch hviezdičiek, titulky po chvatnom závere ma potešili. (15.11.2016)

Problémy se sedlinami totalitních režimů nejsou domovem jen ve střední a východní Evropě. I Západ si v tomto ohledu prožil své a je naší velkou chybou, že o tom víme tak málo. Téma fracouzské kolaborace zůstává jednou z nejpalčivějších forem špatného svědomí "civilizovaného" Evropana. Mandarinovitos hlavní postavy, prokazovaná Trintignanem, směle snese čecháčkovské dimenze jak nacistické, tak komunistické éry. Odpornou měkýššovitost, kterou Trintignantova postava páchne, si umím bez větších nesnází představit i v našich poměrech. Chorobopis zrady - zejména té vnitřní - je v tomto filmovém ztvárnění zachycen dokonale. Není co dodat, neboť kochat se dokonale ztvárněným hnusem je strašné samo o sobě. Smysl a směřování filmu nejlépe vystihuje jeho název. K této pregnantnosti není co dodat. (01.03.2008)