Konformista

Sebejisté v každém záběru. Dějově možná trochu roztříštěné, ale vzhledem k tak extrémně odosobněnému filmu, který je záměrně ve všem chladný a nelidský, to neberu jako jasnou výtku. Bertolucci si mě opět získává, i když ne tak bezvýhradně jako v případě Posledního císaře. Hodně za to může především geniální kamera. (09.03.2013)

Tento film mě moc nezaujal. Asi bych musel číst Moraviovu knihu, aby se mi ho podařilo pořádně pochopit. Možná nám to mělo na jednom člověku ukázat pokřivenost společnosti v době fašistické diktatury. Tomu by snad napovídaly i některé křivé záběry kamery. Jean-Louis Trintignant ale zahrál bezpáteřního, zbabělého hajzla kam vítr tam plášť dobře. (26.10.2007)

Problémy se sedlinami totalitních režimů nejsou domovem jen ve střední a východní Evropě. I Západ si v tomto ohledu prožil své a je naší velkou chybou, že o tom víme tak málo. Téma fracouzské kolaborace zůstává jednou z nejpalčivějších forem špatného svědomí "civilizovaného" Evropana. Mandarinovitos hlavní postavy, prokazovaná Trintignanem, směle snese čecháčkovské dimenze jak nacistické, tak komunistické éry. Odpornou měkýššovitost, kterou Trintignantova postava páchne, si umím bez větších nesnází představit i v našich poměrech. Chorobopis zrady - zejména té vnitřní - je v tomto filmovém ztvárnění zachycen dokonale. Není co dodat, neboť kochat se dokonale ztvárněným hnusem je strašné samo o sobě. Smysl a směřování filmu nejlépe vystihuje jeho název. K této pregnantnosti není co dodat. (01.03.2008)

Po dvoch dobrých skúsenostiach s Bertoluccim som sa nazdával, že i Konformista mi prinesie obdobný zážitok. Nestalo sa. Zažil som zdĺhavú a ťarbavú transkripciu Moraviovej predlohy, herecké výkony limitované ich nositeľmi, dej trhaný ako chod motora pred zadrením a Bertolucciho fascináciu obrovskými prázdnymi priestormi. Aj keď moje rozladenie nedosiahlo úroveň dvoch hviezdičiek, titulky po chvatnom závere ma potešili. (15.11.2016)

To, čo dokáže Vittorio Stotaro a ako rôznorodo poňať sprostredkovaný momentum a aké techniky na zádumčivú atmosféru deja minulého vie použiť, by mali prednášať na vedeckých konferenciách. Bertolucciho odkaz o morálne skazenom konformistovi režimov, ktorému prinášajú donášania a hanebný charakter osoh a kde môže vybíjať svoju frustráciu už nedokáže tak ulahodiť striedmosti chladu a vyvážiť náladový balans. Nebyť Storara, tak ho i Herz v tejto tematike schová do kapsy. Ale je to stále v prvom rade art jak vyšitý a miestami veľmi mrazivý portrét o ľudskej prispôsobivosti, ktorá vo vás bude doznievať. (23.10.2016)