Poslední císař

Po zhlédnutí Bertolucciho Posledního císaře se nijak nedivím, že tenhle film sklidil úrodu Oscarů, je totiž natočený na jistotu s pečlivým výběrem námětu tak, jako by byl dopředu určený pro oskarové klání. S tím souvisí i vysoký rozpočet a taková ta akademická režijní preciznost. Jsou tací, kteří filmu vyčítají ušlechtilou nudu, ale těm současná kinematografie nabízí spoustu špičkových popkornovek, takže se s důvěrou můžou obrátit na ty, co adaptují komiksové předlohy. Nudu bych Poslednímu císaři nevyčítal, ale je pravda, že v té bombastické kostýmní nádheře se poněkud ztrácí postavy a příběh. Navíc ty emoce, které se cílevědomě režisér snaží svým divákům předložit, ve mně nevyvolávají tu největší důvěru. Ten snímek určitě není emočně neutrální, tvůrci chtějí, aby se divák ztotožnil s jejich hrdinou, takže sledujeme chlapce, kterého záhy po narození oddělili od matky, vyrůstal bez kamarádů a podléhal omezující dvorní etiketě. Nemohl si ani vybrat manželku a zajisté každý pochopí, jak nesmírně vnitřně trpěl, když mu dvůr strčil do postele princeznu v podání superkočky Joan Chen a neméně půvabnou společnici. Jak nesmírně krutý byl úděl tohoto pohledného jinocha v porovnání s jeho miliony poddaných, kteří ve stejné době naprosto nudně umírali v obrovských hladomorech a nezáživně živořili na venkově... Ono už je vůbec zajímavé, jak velký díl věnují tvůrci dětství a dospívání tohoto muže v porovnání s jeho pozdější rolí politického vůdce a státníka a později vězně. Tohle období se totiž dá divákům nejsnáz emočně prodat. Skutečný poslední čínský císař byl podle historických faktů v mládí nezodpovědný hejsek a obecně snadno manipulovatelný člověk bez vize a vlastní vůle, zato s velkým egem. S největší pravděpodobností homosexuál, jenže to by se narozdíl od dneška v polovině 80. let prodávalo těžko. Jeho podíl na okupaci severní Číny a kolaborace s Japonci jsou nezpochybnitelné, i když se film i tohle období snaží vylíčit jako oběť okolností. A konečně film úplně pomíjí důležité etapy života téhle osoby, jako byla luxusní sovětská internace a pozdější trapná role v Číně, kde ho komunistická média propagandisticky využívala jako vitrínu pro své tvrzení o převýchově třídních nepřátel. S těmi se totiž ve skutečnosti zdaleka tak nemazlila a náš hrdina byl prominentní vězeň se zvláštním statusem. Špičkový vizuál a vůbec podívanou může Poslední císař nabídnout, ale emočně mě nenadchl a už se k němu nebudu vracet. Celkový dojem: 65 %. (01.11.2010)

Trojhodinová história dejepisu so šikovným učiteľom-rozprávačom na mieste režiséra. Cisár je až do príchodu svojej prvej manželky tým najosamelejším mužom na svete a udalostiach za svojimi múrmi sa dozvedá, rovnako ako divák, iba sprostredkovane. Potom nastane zmena západne mysliaci chalan sa dostáva do sveta. Sklamanie však strieda sklamanie, každý si hrá na svojom piesočku a nedá sa veriť ani domácim, ani Japoncom. Podobný výživný exotický akademizmus, ako napr. Cesta do Indie alebo Indočína. (24.07.2017)

Velkolepá devítioscarová podívaná, která svojí vizuální stránkou uchvacuje. Životní příběh posledního vládnoucího potomka čínských císařů, od jeho korunovace ve věku tří let až po jeho skon coby obyčejný zahradník za komunistického režimu. Bertolucci uchvacuje zejména velkolepou výpravou a opulentní barvitou podívanou při scénách ze Zakázeného města, plných nádherných kostýmů. Měl jsem to štěstí vidět to v kině, na TV obrazovce to už zdaleka není ono a výsledný dojem je oproti kinu sotva poloviční. Bertolucci tu jasně prokázal, že je mistr nákladných výpravných velkofilmů a svoje zkušenosti pak bohatě zúročil v dalším kostýmním spektáklu Malý Buddha. A jen tak pro zajímavost - Bertolucci byl úplně první filmař jiné, než čínské národnosti, kterému bylo dovoleno natáčet v Zakázaném městě. (16.09.2002)

Trochu manýristické a zdlouhavé, ale to už k epochálním freskám tak nějak patří. Na můj "citovými vyděrači" otupený vkus také přespříliš odbavené emocí, které by mne více zatáhly pod velkopanskou vizuální masku, dovolily snadněji proniknout do jednotlivých postav a (eventuálně) dostrkat k momentům, takříkajíc bez dechu. Přišlo mi, že jsem pouze klouzal po povrchu, po povrchu sice krásného, ale stále košatějšího a košatějšího stromu válcujících dějin, který spěje vstříc nevyhnutelnosti žánrových klišé. Což také udělal. Nicméně i tak jde o skvělý a přínosný film, nezřídka vyvolávající úžas nad malebnou kamerou, výpravou, úžas nad životními paradoxy a lidskou povahou. Vřele doporučuji. P.S. Hudební složka mohla být lepší... (21.12.2008)

Poslední císař Bernarda Bertolucciho se v mých očích, již od dob prvního zhlédnutí, jeví jako jeden z nejsilnějších životopisných filmů a nejspíš i jako jedno z vůbec nejlepších filmových děl všech dob. Dodnes neztratil nic ze své epičnosti. Vizuální kompozice a barevná pestrost, typická pro společná díla Bertolucciho a kameramana Vittoria Storara, podporuje dramatické vyprávění životního příběhu císaře Pchu-I(ho) a vytváří mimořádně působivou podívanou. Nejen vizuální působivost a výtvarná složka, počínaje nádhernými kostýmy a konče úchvatnou stylizací Zakázaného města, však dělají z Posledního císaře nezapomenutelné dílo světové kinematografie. Bernardo Bertolucci je režisérem velmi provokativních a společensky závažných filmů, v nichž se velmi často ukrývá i významná politická otázka (Konformista, 1900). V Posledním císaři ale Bertolucci dotáhl svou tvůrčí poetiku k absolutnímu vrcholu, respektive obešel vše, co do té doby natočil, zcela se odtrhl i od své domovské Itálie a vytvořil neobyčejné dílo. Z hereckých výkonů vyniká především skvělý John Lone, který "posledního císaře" ztvárňuje po většinu filmu - od svých dvaceti let až po neslavný konec v 60. let, již jako společenský vyhoštěnec, nenávratně poznamenaný svou císařskou minulostí. Mimořádný je ovšem i Peter O'Toole v roli Reginalda Johnstona, císařova britského učitele. Famózní hudba z pera tria Rjúičiho Sakamota, Davida Byrneho a Conga Sua je pak už jen jakousi zvukovou ozdobou celého snímku, avšak faktem je, že bez ní by byl jeho emoční dopad poloviční. Já sám považuji Posledního císaře za dokonalý příklad epicky vyprávěného životopisu, a zároveň v něm nalézám i silný přesah v podobě existenčních otázek. Příběh císaře, který si později kvůli moci komunistického režimu musel zaplatit za to, aby mohl po letech znovu spatřit svůj trůn, zůstává v Bertolucciho pojetí strhujícím a aktuálním dodnes. Nejlepší hodnocení! (23.07.2017)