Na Hromnice o den více

„Co byste dělali, kdybyste někde uvízli, dny by se opakovaly a nikam to nevedlo?“ - „To je přesně můj život!“ A taky Philův. Zpočátku se s tím těžce srovnává, ale postupně se naučí z této situace „vybouchat“ co nejvíc. Ovšem kdoví, třeba krom chodu zapadlého městečka pochopí ještě něco dalšího…Na Hromnice o den více je bez nadsázky jednou z nejlepších romantických komedií vůbec (a i přes ten ve filmu přítomný sníh baví nejen v zimních měsících). Harold Ramis se od Krotitelů duchů dost posunul a je tu v té nejlepší komediální formě. Ostatně sázka na osvědčeného „koně“ se zatraceně vyplatila. Bill Murray je zde prostě skvělý, jeho znuděná, otrávená, cynická a arogantní postava baví, postupně si naplno získává sympatie diváka, ale také Philovy produkční (neméně výborná Andie MacDowell). Na ty dva se moc příjemně dívá a chemie mezi nimi funguje parádně. Nemluvě o atmosféře filmu, protože v tomto případě jde o těžce pohodovou záležitost. Bez diskuze jasných 5*. „Nemáte déja vu, paní Lancasterová?“ - „Nemyslím si, ale zeptám se v kuchyni.“ (10.06.2010)

Prý komedie? Houby s octem. Existenciální drama! A dost drsné, když si tam člověk představí sebe. Jistě, opakování stále téhož dne naskýtá spoustu lákavých možností, že? Můžu smilnit, chlastat nebo jako Phil ukrást sekuriťákům pytel pěněz a pak je rozfofrovat. Jenže: cokoli si koupím, druhý den zase nemám! A tak je to se vším. Navíc, i sebehezčí zážitek pozbývá smysl, když na něj pak člověk nemá s kým vzpomínat. A zasadit strom, postavit dům a vychovat syna, to se jaksi za jeden den stihnout nedá. Ostatně, Phil má problém i jen sbalit holku, do které je zamilovaný. A když už člověku z té časové smyčky hrabe, nastupuje deprese největší. Nejen, že veškeré zážitky (dokonce ani případně páchané zlo) nemají smysl a jsou promptně anulovány, ale i sebevražda je marnost nad marnost. Ano, vyzkoušel to mnohokrát. Od skoku pod náklaďák až po pád z kostelní věže (jestlipak se teď na mě dívá Bůh?) Ne, není úniku. Stejně se zase probudíš do toho samého blbého rána a celé to pachtění odnikud nikam začne nanovo. Brr... U jednoho geniálního způsobu, jak se zabít, ponořený ve vaně s toustovačem v rukou, jsem se sice řehtal jako kůň, ale přitom mě skutečně mrazilo hrůzou – velice nestandardní zážitek! Naštěstí to odlehčili tou červenou knihovnou v závěru, jinak by to byl film opravdu na mašli (na topinkovač :-)  P.S. Závidím všem šťastlivcům, kteří to chápali jako komedii. A mimochodem, ani ta blbá charita by nic neřešila. Ta ubíjející časová smyčka by totiž zrušila i veškeré dobro, co by jen člověk za jediný den stihl napáchat. (16.07.2013)

Až po letech mi došlo, o jak výjimečný duchovní film se jedná. A také, kolik toho má společného s Caprovým Život je krásný. Na samém začátku si hlavní hrdina nikoho a ničeho neváží - a vlastně ani nikam pořádně nepatří. Jen se ocitne v městečku Punxsutawney, kde se film odehrává, už by chtěl být jinde. Nevidí, co má před očima. Neslyší, co mu nabízí sluch. Nakonec ale přeci jen najde domov tady a teď. "Tady budeme žít," říká své milované v samém závěru a my tušíme, že tohle je něco, oč v životě běží především; naučit se žít z místa, s druhými, plně a radostně. Jinak řečeno, mít kořeny. (03.02.2021)

Velice dobrá romantická komedie, jedna z nejlepších z období 90. let, která se může pochlubit výborným scénářem, nepostrádajícím vtip, originalitu a absurditu. Režisér Ramis zároveň obsadil do hlavních rolí ideální dvojku - předního charakterního herce a komika Billa Murraye a půvabnou a sympatickou Andie MacDowell, pro níž byl film patrně vyvrcholením kariéry. Náročnější byla pochopitelně role Murraye a ten se jí díky dlouholetým zkušenostem zhostil se ctí. Jeho Phill je cynický, sebestředný, unuděný a životem unavený profesionál, který je přesvědčený, že ho už nic nemůže překvapit...Jeho postava pak prochází vývojem a na konci je někdo jiný. Díky zápletce postavené na práci s časovým paradoxem je možné film považovat i za komediální sci fi. Celkový dojem 80 %. (30.12.2007)

Moje oblíbená buddhistická komedie. Čím jsem starší, tím víc na tom filmu oceňuji ne vtipně mizantropického Billa Murraye se svištěm nebo důmyslné spirálovité vyprávění (s postupným omezováním informací potřebných k tomu, abychom pochopili, jak se hrdina v dané situaci/části dne ocitl), ale trefnost, s jakou vystihuje existenciální úzkost člověka, jehož život se zasekl ve smyčce. Phil je po pár cyklech hned od probuzení přesvědčen, že jeho den nebude za nic stát, že bude stejný jako všechny předchozí, že nemá smysl se snažit. This is what depression feels like. Musí si projít očistcem, aby pochopil, že jeho svět zůstane stejný do té doby, dokud se nezmění způsob, jakým k němu přistupuje. Zda se dá dohromady s Ritou nehraje takovou roli – láska sama o sobě k překonání opakujících se vzorců nestačí. To, co prožívá, je především odrazem toho, jaký je on sám – do sebe zahleděný, nabubřelý, cynický, egoistický pesimista. Dokud pravdu o sobě samém nepřijme a nepřipustí si, že se chová převážně jako prvotřídní blb, nic se nezmění. Dojít společně s ním jednou za čas k tomuhle poznání a připomenout si, jak velká část „reality“ je utvářena a zkreslována naším egem, je užitečné a očistné. 85% Zajímavé komentáře: Eddard, joker2, Ondrish (17.04.2005)