Csillagosok, katonák
Zvjozdy i soldaty
The Red and the White
Hviezdy na čiapkach
Režie:
Miklós JancsóKamera:
Tamás SomlóHrají:
József Madaras, Jácint Juhász, Sergej Nikoněnko, Bolot Bejšenalijev, Nikita Michalkov, Jevgenij Karelskich, Pjotr Savin, Krystyna Mikołajewska (více)Obsahy(1)
Jancsónův film Hvězdy na čepicích je tvrdou, tragickou příhodou. Film nemá žádné hlavní představitele v tradičním slova smyslu. Série příběhů se skládá z mozaiky tragédií mnoha lidí. Lidská životní aktivita se skládá z řady různých momentů říká film. Jedním z nich je zdrženlivost v tragických situacích. Jancsó hledá tentokrát lidi, na jejichž osudu může dokázat, že lidský život není řízen jen tlakem okolností, ale i lidskými oběťmi, lidským jednáním. film je doporučen pro II. distribuční okruh. Jansó o svém filmu řekl : Odehrává se v roce 1918 ve středním Rusku; jeho hlavními hrdiny jsou váleční zajatci z první světové války, kteří bojovali za občanské války v brigádě internacionalistů v Rudé armádě. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (40)
Opravdu výjimečný zážitek. Ve filmu zaslechnete minimum smysl dávajících vět, zato střelba se ozývá téměř nepřetržitě. Bílí, rudí, Rusové, Maďaři, všichni to do sebe šijou hlava nehlava, což mě od začátku filmu vedlo k jednomu jasnému závěru: jsou to všechno paka. Nesmyslnost zabíjení je tu prezentována neobvyklou a přitom prostou formou. Jednoduše se tu vraždí neustále, aniž by byl zaznamenán nějaký důvod nebo nějak zdůrazněny historické souvislosti. Boj nemá smysl, nemá svoje hrdiny, nemá ani taktiku, je to zkrátka jen maření lidských životů. Hvězdy na čepicích nemají hlavního hrdinu ani žádný dominantní příběh, zprostředkovávají nám krátký pohled do válečného chaosu. Přitom to ale není pohled jen tak ledajaký. Estetická stránka filmu, jejímž základem je širokoúhlý černobílý formát, funguje dokonale. ()
Chápu sice, "co tím chtěl autor říci", ale sdělení se mě bohužel nijak výrazněji nedotklo. Série událostí pospojovaných nahodilým sledem tragických událostí, při nichž potenciální hrdinové náhle umírají nebo se vytrácejí ze syžetu, na jednu stranu bravurně reflektuje osudovost a podmíněnost lidského jednání v těžkých životních situacích a podává originální výpověď o zobrazovaných dějinných souvislostech, ale na stranu druhou postrádá skutečné lidské emoce - jakoby se Jancsó tak urputně soustředil na rozvržení a naplánování pohybu na mizanscéně (což je na dlouhých záběrech rámovaných plynulým pohybem kamery skutečně znát), až zcela opomněl přiblížit dění divákovi, vzbudit v něm očekávání, či starost o postavy. Film může být významově hodnotný, ale když nedokáže svůj význam hodnotně znaturalizovat, nemohu na něj zkrátka pět slova chvály... ()
Občianska vojna v Rusku, 1918. Polonahá skupina zajatých boľševikov dostala šancu zachrániť si holý život štvrťhodinovým náskokom pred skupinou vyzbrojených osedlaných menševikov. Chaotický beh, snaha sa skryť, prebrodiť vodu. Nad všetkými činnosťami číha smrť. Heslo dňa: Prežiť. Nasledujú obrazy potýčok, do ktorých vstupujú príslušníci oboch strán; divák ťažko rozoznáva, kto stojí na čej strane. Film sa vyhýba akémukoľvek vysvetľovaniu. Podstatné je konanie v danej situácii, kde sa treba rozhodnúť okamžite. Vraždenie si nevyberá, možno aj preto film nemá hlavného hrdinu. Niektoré výjavy vojnového besnenia pripomínajú veľkorysé krajinárske plátna. Roztrieštený sled scén bez súvislejšieho deja drží pokope premyslená choreografia. Netradičný pohľad, vyhýbajúci sa patetickosti o to silnejšie zapôsobí celkovým dopadom scén prestreliek a honov na ľudí. ()
Film, kde mě kromě (pro Jancsóa typické) vynikající práce s organizací postav v mizanscéně a zobrazováním krutosti udivoval především jakousi „štafetovou“ narativní strukturou. Představil skupinu postav, z nichž jedna je dominantní, ale představovaná natolik stroze, že dlouho trvá, než si k ní lze vybudovat specifičtější divácký vztah... A jakmile k tomu dojde, přijde jiná skupina, která většinu té dosavadní povraždí a s ní i postavu, k níž jsme se doteď tak obtížně propracovávali. „Štafetu“ tak převezme dominantní postava nové skupiny, která ale po čase opět umírá a předá „kolík“ další. Film - který nám při aplikaci terminologického aparátu Murraye Smithe nedovoluje přejít z fáze spojení s postavou do fáze spolčení, respektive vždycky po přechodu do fáze spolčení postavu zlikviduje - tak projde řadou různých prostředí, přičemž relativizuje celý systém rudých/bílých a nejsnáze recipovatelné postavy jsou ty stojící na neutrálních pozicích (tj. především zdravotní sestry). ()
Tohle se úplně klidně mohlo rozdrobit na epizodický film, ale v rukou Jancsóa vznikl nadmíru poutavý estetický zážitek, který ukazuje zvrhlost, pokoření i utrpení obou stran konfliktu. Skvělá a dynamická kamera se stává od prvopočátku jednou z hlavních postav filmu, provází diváka vodou, vzduchem, stepí i březovým hájem. Marseillaisa zde zní ve směsi ruštiny a maďarštiny velmi hrdě. Méně hrdě vyznívá vše, co se děje kolem polní nemocnice, která se stává středobodem touhy dobyvatelů, ať již z té, či druhé strany. A sestry se v němém úžasu snaží pochopit, kde se v lidech bere tolik touhy po násilí. ()
Galerie (25)
Zajímavosti (1)
- Aj napriek tomu, že sa jednalo o koprodukciu so Sovietskym zväzom, Miklós Jancsó z nich hrdinov neurobil, čo nakoniec Sovietov pobúrilo a pred tamojším vydaním bol film do značnej miery upravený. (Real Tom Hardy)
Reklama