John Wick: Kapitola 4

Z JOHNA WICKA: KAPITOLY 4 jsem vycházel okouzlen - po celých 159 minut narativní akce nejenže přicházel s novými nápady, ale hlavně v plné míře rozvinul pro mě doposud spíše opomíjený či podpovrchový aspekt série: emocionální rovinu nezávislou na pouhé síti intrik, komplimentů a postupně rozšiřovaných pravidel. Nejenže je totiž navzdory své velkoleposti čtvrtý WICK podle mého co do vztahů mezi postavami neobvykle komorní film, ale především lze v jeho případě mluvit o svého druhu dovedně rozvíjené eseji o přátelství - strukturované do příběhu čtyř paralelních protagonistů, a sice Wicka, Caina, Nikoho - a Winstona. Detailněji se o tom, stejně jako o konstrukci akčních scén analytičtěji rozepisuji po čase zase na Poznámkách. (28.03.2023)

Ještě si tady odložím slovní hodnocení o den později  po shlédnutí:) S dalším dílem jsem nadmíru spokojen, akce opět perfektní, hlavně na diskotéce v Berlíně (tak nějak si představuji Berghain) a v hotelu v Osace. Adkinse jsem skoro nepoznal, chvíli mi to trvalo. Donnie Yen mě neskutečně potěšil, jeden z mých nejoblíbenějších herců, jeho postava mi přisla naprosto boží a spin off by byl super. Stopáž mohla být kratší, to je opravda. A samotný Wick byl zase nelítostný, tak jak ho máme rádi. Již se těším na spin offy. [Flora] (30.03.2023)

Být Kill Kínu 4 o hodinu kratší, byla by to bývala byla, v hezkých kulisách velkolepě natočená, průměrná akční pičovinka. Takhle je to zase jen, sice v hezkých kulisách a velkolepě natočené, úmorně unylé a až nesnesitelně natahované válení sudů nesmrtelného dědy Rývse, u něhož při každé nekonečné a lobotomizačně furtdokolové akční sekvenci vaše prdel sténá, k čemu jste ji to, kurva, zase posadili. Na rozdíl od Letyče Stahelský atraktivně točit bitky fuckt neumí a ani důchodci Kínovi už to válení sudů věru dvakrát nejde. Momenty, kdy jeho protivníci několik sekund trpělivě staticky čekali, než se artritický Kínu pomalu a bolestivě svalil na zem, aby je přehodil přes hlavu, byly evidentně nechtěnou, ovšem až trapně komickou gerontovložkou. Abych nebyl zase až takový zmrd, musím docenit historicky první opravdovou hereckou kreaci prkenné baleríny Skokota Asskinse, který toho zlatozubého Lindemanna vystřihnul opravdu zábavně, a také tři vizuálně náramně vypečené momenty – kočkování na kruháči u Vítězného oblouku, pokojovou anihilaci v půdorysu a klauniádu na schodech k Sakrekér. Avšak i u těch jsem po deseti až patnácti minutách némlich toho samého převalování, uhýbání z metru před kulkama a digistřílení do hlav, musel otráveně chlácholit svůj gluteus maximus, že už se určitě během chvilky ti přitroublí cirkusáci konečně vyzabíjejí a ten středověk skončí. Ještěže je tak snadno lakovatelný, vždycky to bylo ani ne v polovině! K tomu si připočtěte nulový scénář „Kínu si prostě nezáživně tři hodiny klestí cestu čtyřiceti až padesáti porážkovými mantákovitými figuranty a mění se akorát pozadí“, který na dlouho nevytrhnou ani uhrančivé pařížské kulisy či vkusné džaponské zahrady, a co vám vyjde? Mně teda vyšlo 1,5000000000113, umocněných exponenciálním nasráním, že jsem na to, já kokot, v naději, že se to alespoň trochu přiblíží výborné a prdeli nehostilní dvojce, zase lezl do kina, když jsem si to mohl později pěkně pohodlně doma popřetáčet na vydržitelných 120 minut či méně. Když si vzpomenu, co dokázal Evans v Raidu za poloviční hrací dobu, s desetinovým rozpočtem, s pouhými dvaceti cigoši a jedním polorozpadlým barákem, musím tohle prohlásit za megalomansky dementní pálení peněz a přiblblou popkulturní monstrozitu pro instáčové debily. (31.03.2023)

Kapitola 4 je v akčních scénách ještě spektakulárnější a celkově monstróznější než předchozí díl (a to už je co říct). Ve třech monumentálních setech (hotel v Japonsku, noční klub v Německu, ulice Paříže) Stahelski se svým týmem geniálních choreografů a všehoschopných kaskadérů předvádějí vysokou školu akčního řemesla a servírují divákům (další) strhující kombinace úchvatných kontaktních soubojů, masivních videoherních přestřelek (záběr zvrchu je vyloženě lahůdkový) a divokých honiček. Minimálně stejně mě ale film dostal i skvostným castingem, prací s postavami a hlavně neokázalým 'john-wooovským' pojetím, kdy musí hrdina čelit kromě armády bezejmenných (v jednom případě dokonce doslova) vrahounů  také svému dávnému příteli. Právě díky skvěle zkonstruovanému vztahu Wicka s Cainem (Donnie Yen je pro mě hlavní hvězdou filmu), jejichž společné scény nenásilně generují silné emoce (posezení v kostele je okouzlující), si mě tahle velkolepá a audiovizuálně omamná řežba natolik získala. Kdyby tvůrci některé akční scény bezdůvodně tolik nenatahovali a nedováděli místy do absurdna Wickovu nepřemožitelnost a nezničitelnost, bylo by to dokonalé. 85 % (26.08.2023)

Čtvrtá část - dlouhá a s ještě větším množstvím mrtvol, i když oběti už nejsou tak hezky naturalisticky zmasakrované. Nevím, kam se může posunout další díl, jelikož pořád je to tak nějak podobné. Paradoxně nejlepší mi přišly pasáže, kde se nezabíjelo, i když některé scénky byly plné adrenalinu. Vybíjená v klubu efektní, masakr v domě snímaný shora měl šmrnc a ještě více evokoval počítačovou hru, naopak schody měly zkraje náboj, při neustálém kutálení se dolů ho ale ztratily a staly se ubíjející nejen pro Johna, nýbrž i pro mě. Pokud jsem u předchozí části poznamenal, že z Johna se stal nezranitelný mutant, tak zde už působil rovnou jako nesmrtelný. Tenhle přesah do sci-fi je na jednu stranu fajn, na druhou eliminuje jakékoliv obavy o hlavního hrdinu. Alespoň o jedno oko mohl přijít! Na některých efektech byly příliš vidět pixely, nejvíce asi při potyčce s auty u oblouku. Alespoň že mezititulková scéna zůstala u náznaku, což úplně stačilo. Při ohlédnutí zpět mi nakonec vychází nejlepší první část... 3,5* (14.04.2023)