John Wick: Kapitola 4

Čtvrtý "John Wick" je v rámci akčního žánru vybroušená dokonalost. Tato pečlivě sestavená gurmánská lahůdka dokáže současně vyvolávat fyzicky intenzivní reakce i ryzí rozkoš z kreativity a nápaditosti zdejší choreografie. Moment, kdy si Wick přehodí přes krk nunčaky, představuje takové to uvědomění si, že jste právě svědky dokonalosti - něco jako když poprvé vědoucně pohlédnete na plátno od van Gogha, necháte se obestoupit hudbou Bacha, nebo vidíte, jak zvedá obočí The Rock. Já bláhový a malověrný jsem pak na chvíli zapochyboval, jestli po tom ještě mají tvůrci něco dalšího v rukávu. Ale když se nad hrdinu s brokovnicí se zápalnými náboji vznese kamera, explodovala mi hlava. Tady se odděluje zrno od plev. Čtvrtý "John Wick" představuje grandiózní erupci geniality, talentu a osvícenosti. Jeho tvůrci tu současně vzdávají hold veškeré předchozí tradici filmových bojových umění a jejím velikánům - od Bruce Leeho přes Sammo Hunga po Zatóičiho. Ale právě že namísto plytkého napodobování či fanboyovského odkazování si ze vzorů a předchůdců staví mety, které chtějí překonávat - nikoli však arogantně, nýbrž láskyplně a s úctou. Ohromným aktivem série zůstává Keanu Reeves, především díky rokům levelování a ochotě učit se nové věci. Choreografové tak dostávají na hraní nevídaně tvárného představitele, s nímž mohou nejen variovat jeho již osvojené dovednosti, ale také mu stanovovat nové výzvy. Podobně je to pak i s dalšími představiteli zvučných jmen. Jiné velkolepé ansámblové akčňáky minulosti - např. "Expendables" či "Rychle a zběsile" - si vystačily s tím, že jen po vzoru wrestlingových exhibic proti sobě postavily hvězdná jména a nechaly je předvádět své ikonické frajeřinky z jiných bijáků. Oproti tomu Stahelského tým vezme Hiroyukiho Sanadu, Donnieho Yena, Scotta Adkinse, Marko Zarora i Shamiera Andersona a každého přetvoří v rozkošně svébytnou postavu, která jim dává prostor zužitkovat jejich fyzické přednosti, navázat na nějakou klasickou tradici či ikonu a navíc se i vyblbnout herecky. Čtvrtý díl navíc vyloženě skvostně využívá vlastní komiksově přepálený svět série s jeho kontrastní barevnou paletou, zbrojním someliérstvím, stylovými fetiši a nadreálně mramorizovanými klišé. Tohle "Panství Downton" s kung-fu a bouchačkami má kořeny zapuštěné do patetických esencí žánrovek, sahajících od melancholických krimi Jeana-Pierra Melvilla přes heroic bloodshed bijáky Johna Woo i samurajská dramata Masakiho Kobajašiho až po postmoderní coolness Cowboye Bebopa. "John Wick 4" se při tom dalece vyhýbá velkohubému eklektickému exhibicionismu v duchu Quentina Tarantina. Jako pravý mistr bojových umění pokorně přiznává své mistry, jejichž bravura jej samotného dovedla k tomu, aby ustanovil nový vrchol akčního žánru. (10.04.2023)

V kině sedělo asi pětadvacet lidí a jednu chvíli jsem si říkal, kolik z nich je asi nájemných vrahů... Jako vocaď pocaď. Chad Stahelski znovu dokázal, že osmdesátá a počátek let devadesátých jsou jeho šálkem kávy. Ale to už víme. Absurdní svět zabijáků je snad ještě přepálenější, k démonovi Jonathanovi protivníci přiskakují zhruba tak, aby je neprůstřelný vnuk Johna Matrixe dokázal postupně likvidovat, vypadat u toho skvěle, být nasvícený nočními neony nebo západy či východy slunce, a doufajíc, že všechny policejní sbory mají zrovna nějaké veledůležité školení. Odměny na Johnovu hlavu jsou stále vyšší, postav přibylo, ovšem budování světa a jeho mytologie tvůrcům pořád fakt moc nejde. Celá organizace zabijáků je už prostě dost mimo, a jednoduše mi nejde nerýpat do toho, že nejpřesnějším střelcem i bojovníkem s mečem je široko daleko nevidomý Donnie Yen. Celé je to pochopitelně vizuálně absolutně opečované, nápadité, kontaktní, a to všechno v přehledných dlouhých záběrech. A je jedno, zda jde o bitku, přestřelku nebo honičku v autě. Vrcholem je (za mě) asi stylizovaná řežba na německé (mokré) diskotéce, kterou si užije hlavně buřtík Scott Adkins, či originálně z ptačí perspektivy nasnímaný masakr ve starém baráku. Samozřejmě je tu ještě velkolepá přestřelka na kruhovém objezdu či závěrečné „schody“, ale tam už se chtě nechtě dostavuje jakási přesycenost. Ač jsou sekvence vizuálně opojné i vynalézavé. Ovšem stejně tak i monotónní a prázdné. Takže já prostě místy jen seděl, občas se nadchnul, ale mnohé zůstalo tak nějak bez reakce. (25.03.2023)

Na beckovu zanrovku mimoriadne ambiciozne. Obcas az srandovne (ako napr. pri citacii Lawrenca z Arabie). Na druhej strane sa tvorcom velmi uspesne dari budit dojem, ze ide o nieco vynimocne. A casto sa im to aj dari. Ma to uzasny vizual a hromadu wow momentov. Dlzka nevadi. Dava tomu pocit istej dolezitosti. Proste obsahovo aj formalne prestylizovana jazda s niekolkymi uzasnymi scenami. A v neposlednom rade novy referencny titul zanru. 9/10 (24.03.2023)

Čo sa dialo v prvej, druhej a tretej časti si už vôbec nepamätám, samozrejme okrem nejakej tej akcie. Možno aj preto, že som neriešil všetky dejové línie a kauzalitu, som si film užil viac ako som si vopred myslel. Máme tu opäť eye candy záležitosť ako v dvojke, rozumej lokácie a nie priamo choreografiu akčných scén, tá ma nikdy príliš nebrala. Ale pozor, všetky akčné scény sa odohrávajú v noci, takže tie svetové lokácie si užijete iným spôsobom než napríklad v Bondovi či v Mission: Impossible. Herci sú skvele typologicky vybratí a stopáž som vôbec neriešil, takže nemám dôvod dávať priemerné hodnotenie ako naposledy. (28.03.2023)