Hraje skupina Spinal Tap

Neco mezi Mnaga Happy End a Almost Famous. Spise z dokumentarniho hlediska (jako Mnaga) a pritom hudba a prostredi a vubec tak nejak svet, kdese to odehrava je blizsi Almost Famous. Ale je to nudnejsi, nez oba dva zminovane. Mnaga je daleko vetsi sranda a Almost Famous je vyborne po filmove strance, navic s lepsimi hereckymi vykony a tak. Vlastne nevim, jak moc je tento dokument pravdivy, ale nezajima me to. Stejne tak nevim, jak tomu bylo u Almost Famous. (04.12.2005)

Proč jsem se na to vůbec dívala? Protože v Brothers&Sisters si dělali srandu z lidí, co to neviděli:D No ne že bych úplně litovala, místy to byla sranda, ale abych se přiznala moc mě to nebavilo. To že je to parodie mě začalo trkat v 5. minutě a nechápala jsem, tak jsem si šla přečíst popisek na csfd. Beru to, je to zajímavé, neobvyklé, praštěné, ale pro mě už asi mimo mísu. Co se mi líbilo nejvíc, bylo asi, jak popisovali, co se stalo bubeníkům "Explodoval na pódiu, jen tak." a taky scénka s chlebem a salámem. (04.05.2012)

Chápu fenomén Spinal Tap - Reinerovi se povedlo stvořit věrohodný mystifikační dokument, který vtipně mapuje egoistickou generaci rockových hudebníků. Přesní herci vypouští z úst neuvěřitelná zhulená moudra ("Nemůžete vzít otisky zvratků") a uvadající slávu svérázné kapely dokonale odráží promyšleně ironické texty jejích písní. 4* ale nedám, protože tomu schází nějaký výraznější konflikt mezi členy kapely, o nichž se navzdory osobním zpovědím mnoho nedovíme. Je to víceméně zábavný hipísácký trip s hrdiny uzavřenými ve vlastním světě, do něhož se těžko proniká, pokud nemáte nakoukány nějaké reálné hudební dokumenty. Až nakoukám, možná plně docením... 70% (02.09.2018)

Ten hudební styl úplně nebyl mým šálkem kávy a nad texty písní jsem víc kroutil hlavou, než že by mě rozesmály, ale to by mi ani nevadilo, když jsem během více hudebních vystoupení dokázal patřičně zpozornět. Nemám problém věřit, že tato mystifikační komedie mohla být v americkém mainstreamu v oné době menším zjevením, že spustila podobný typ dokumentárně laděných filmů s fiktivním příběhem různých kapel a mohla inspirovat další tvůrce po celém světě včetně Petra Zelenky, jehož Mňága – Happy End mě nesmírně pobavil. Tady jsem se pákrát zasmál, u dvou scén i nahlas, ale těch povedených vtípků zas tak moc nebylo a víc, než humorem (o který spolu s mystifikací režisérovi zřejmě šlo nejvíc) mě film upoutal autentickou atmosférou hudebních zkoušek a zákulisního pohledu do chodu hudební kapely. Ta iluze hudebního dokumentu, jenž je tady coby žánr parodován, se povedla a funguje, jen prostě na celovečerní stopáž sama o sobě už po letech nevystačí. Souhlasit musím s těmi, kteří píší, že na Spinal Tap už mezitím napadl kus prachu. Zbyla přelomová vlašťovka subžánru, která možná byla jedna z prvních, často se zmiňuje v různých filmových přehledech, ale u níž mám zároveň pocit, že stihla být již překonána daleko lépe a vtipněji zpracovaným prvotním nápadem, třeba pro našince zmíněným Zelenkou. [60%] (01.04.2023)

Virtualita - realita, kde je jejich čára střetu? Teď v době totálního prosíťování už asi nepostihnutelná. Hroty, jimiž jedna vniká do druhé jsou stále ostřejší a delší. To bylo polemik, když se objevila kapela z konkurzu (Monkees), a jak jim to šlapalo - I'm Believer nebo Randy Scouse Git se přece dají poslouchat s požitkem dodnes (právě jsem to udělal). A tak i Spinal tab a další virtuální kapely by se mohly měřit s Rolling Stones, kdyby virtualita neznamenala dnes (a zítra naposled). Konečně, i my jsme hráli Hutkovi jako předkapela způsobem premiera/derniera. (16.07.2019)