Requiem pro panenku

Díky internetu si už dneska každý zvídavý divák může lehce zjistit, že filmový scénář má se skutečnou událostí okolo požáru v Měděnecké pakárně společného pramálo. Ale o to mi vůbec nejde, hodnotím jen film. A vzhledem k roku vzniku a mládí režiséra je Renčovo Requiem vskutku mimořádný zjev v malém českém filmovém chlívečku. Téměř stoprocentní absence typicky českých filmových nešvarů jako šaškárny, podbízivosti, líbivosti, laskavé hřejivosti, vyumělkovanosti a podobného nečistého šmejdu, naproti tomu spíš syrovost, přirozenost, realističnost, plus v neposlední řadě skvělá hudba. Obracel jsem dlouho v ruce pátou hvězdu, možná se sem ještě vrátím... (17.12.2017)

Pred časom som si nesústredene pozrel časti Requiem a celkom ma zaujal. Dokonca až tak, že som ho zaradil do svojej Top 100. Dnes som si ho pozrel celý a sústredene a nestačil som sa čudovať. Renč si zahral s divákom nepeknú hru. Ponúkol film, ktorý bol prostredím i ladením v porevolučnej dobe žiadaný. Dej prekrútil, postavy prifarbil, autentickosť zvýšil niekoľkými chovancami a aby tomu nasadil korunu, ešte si aj vo filme zahral. A ľudia zabrali. Ostali im unifikované spomienky a mne presvedčenie, že pri opakovanej projekcii, zažili rovnaké prekvapenie ako ja. Hviezdička dolu a von z Top 100, to sú jediné kompenzácie za to prekvapenie. (07.12.2008)

Filipa Renče nemám rád, jako každého režiséra bez rukopisu. U tohoto filmu se to dá pochopit jeho mládím a porevoluční vyšinutostí, ale přes určité fáze filmu se dostávalo velmi těžko. Renčova věčná snaha natočit něco, co se vyhýbá českým standartům, je zde, více než v jakémkoli jeho jiném filmu, natolik zřetelná, že dosahuje těžké křeče v určitých fázích srovnatelné s porevolční vlnou Víta Olmera (taky vám naskočila husí kůže?). K dovršení všeho zasadil do hlavní mužské úlohy sám sebe a to skutečně zabolelo. Jeho absolutní absence herního talentu by byla zřejmá i na čtrnácté kopii videokazety němé grotesky. Jeho hrátky na přitažlivého akčního hrdinu se srdcem na pravém místě působí, jak předškolní dítě, hrající si na detektiva a jeho výstup ve finální scéně osciluje s trapností ve fatálním důsledku tohoto výrazu. Zpomalovací záběry, podivná vzkříšení a do finále osazenstvo 1. patra (co byl zač proboha ten borec s tim příšerně nabílenym xichtem v té kazajce a hracíma kostkama?) z filmu dělají skutečně rozporuplnou show, která zamrzí v uvědomnění, jaké měl film možné ambice. Protože už od první scény, kdy auto veřejné bezpečnosti v šeru jede po opuštěné okresce kdesi na kraji světa to má nájezd na pekelně depresivní atmosferickou jízdu. A film si dokáže po většinu doby tu bezútěšnost udržet, dřív než ji nakrátko zase zabije nějakou demencí. Když se k tomu přičte určitá chladná syrovost snímku, skvělá výprava a čtrnáctiletá (místy dokonale obnažená) Anna Geislerová, nevychází z toho zas taková hrůza, ale mělo to náběh na 4*. Při představě, co by s tím udělal takový Michálek, nebo Zelenka... ach jo (17.04.2008)

Renč je zřejmě exhibicionista, kterej chtěl, aby jeho pinďoura vidělo hodně lidí, tak jako reklamní trik použil "natočeno podle skutečné události". Než jsem se na Requiem pro panenku podíval, trochu jsem zagooglil a vyhledal jsem si nějaký informace o tom, jak to ve skutečnosti bylo. Tenhle film je možná inspirován skutečnou událostí, ale to je dost velkej rozdíl. Když už chtěl Renč timhle na někoho udělat dojem, tak si moh třeba aspoň odpustit záběr, ve kterym se vyskytuje IFA L60, protože ta se v roce 1984 nevyráběla. Taky třeba scéna z motorestu mi nějak nepasovala do roku 1984. Takovýhle výherní automaty tu tenkrát určitě nebyly. A možná i některý oblečení a účesy poněkud předběhly dobu. Prostě našlo by se toho dost... A když to budu brát jako vymyšlenej příběh, tak tomu dám maximálně 2 hvězdy. Prostě to neni nic extra, takže moc nechápu, kde to nabralo takový vysoký hodnocení. Jestli tady něco zaslouží pochvalu, tak snad akorát výkon Eduarda Cupáka, kterej ovšem nedostal moc prostoru. Radši se podívejte na Requiem za sen :-) (18.11.2010)

No, docela síla. Aňa Geislerová a Barbora Hrzánová se opravdu ukázaly. Navíc film vyvolá v člověku stejné pocity, jaké měla hlavní hrdinka (zbouřit se a utéct z toho domu zla a smutku). Ta bezmocnost chovanek ústavu proti bezohledným praktikám "ošetřovatelek" je až trochu ubíjející, zvlášť, když je nikdo nekontroluje, nezajímá se o ně. Avšak nejsmutnější je vlastně dovětek...ale ten zde psát nebudu, vyzradil bych konec a ten se musí zažít tzv."naostro". (17.12.2007)