Díra

Nápad super. Ale od určitého momentu to začne padať na logických hlúpostiach.. Niektoré úrovne tvorcovia odbijú aj keď v rámci existenčného hľadiska by boli zaujímavé. Vtedy príde poznanie že to celé je vlastne robené na efekt. A finálna pointa je presne taká, akú majú filmy čo sa vo svojom nápade strácajú a nevedia ho logicky zakončiť. Má to zaujímavé miesta. Ale ku koncu je to už... nezaujímavé.  Tým, že je to krátke, sa to dobre pozerá. Ale mentálny mind fuck sa aspoň v mojom prípade nekonal. (18.05.2021)

O hlouposti, chamtivosti, sobeckosti, nenasytnosti. O lidech! Mistrně zrežírovaný násilný psycho, který si bere tu něco z Kostky, tu něco z High Rise a tu něco ze Snowpiercera, nikdy ale nepůsobí jako kopie. Naopak si ze svých vzorů bere to nejlepší a skládá to v jeden originální strhující celek, bez hluchých míst a zbytečností! (20.03.2020)

Měl jsem pocit, jak kdyby se horor Kostka vyexpil do nové dimenze a tou je španělská pecka Díra. Napjatej jsem byl jak struna od kytary Bruce Dickinsona a užíval si tu minimalistickou atmosféru, kde jste žádnou z minuty nemohli vynechat, protože každá v tom uceleném ději měla absolutní smysl. Jen škoda, že závěr to trošku sejmul. Tam by se s tím asi dalo pohrát líp. (29.03.2020)

Jedni jsou nahoře, druzí dole a třetí typ: ti, co padají. Je v Díře. V ďábelském systému. Zlatý Alcatraz. Goreng se ocitl v osmačtyřicátém patře, což podle jeho spoluvězně vůbec není špatné postavení. Jedí zbytky těch nahoře. Ale pořád jsou na tom lépe, než ti pod nimi. O dost lépe. Dole umírají lidé. A když jsou zoufalí, obracejí ke všemu možnému, aby přežili. „Chci, abys věděl, že viním tebe. Ne lidi nad námi. Ne okolnosti. Dokonce ani vedení. Jen tebe,” vyhrkne z posledních sil zoufalý Goreng ke svému spoluvězni. Jenže teď jsou stejní. Lidský pud má zelenou. Nápad je to určitě zajímavý a originální. Vertikálně členěná věznice. Někteří jsou v ní dobrovolně, jiní si v ní odpykávají svůj trest. Uprostřed místnosti je obdélníkový otvor pro obrovský stůl. Na stěně velké číslo. Naproti postel s ještě jedním vězněm. Stůl je v „jedničce“ plný žrádla. Luxusního. V „sedmdesátce“ je to sakra horší. A co teprve ve 200? Motiv „kolik toho na mě zbude, záleží na těch nade mnou“ je všeříkající. Nakolik jsme schopní a ochotní pomoci bližnímu svému a podělit se? Dokážeme spolupracovat a jíst jen to, co reálně potřebujeme? A co zkusit celý mechanismus narušit? Přepálené scény mi nevadily, nicméně chyby to mělo, hlavně v závěru, celkově bych se nebál ještě o 15 minut zkrátit. Střihově, zvukově, rytmicky: pecka. Čtyři dietní hvězdy hlavně za nápad. Šťavnatá message. (23.06.2020)

Homo homini lupus, tak to je fakt objevení Ameriky. Každopádně mi bylo od začátku jasné, že nepůjde "jen" o nějakou sofistikovanější a intelektuálnější variaci na The Cube, ale že budou tvůrci prudit i nějakým tím humanismem a solidaritou a morálkou apod. Ovšem zaříznutí filmu závěrečným donkichotsko-komunistickým bojem za jakési Poselství, jehož smysl mi zůstal utajen, mě dost otrávilo. A to, že představitelka šílené a krvelačné Miharu, jediné postavy která mě zaujala, je v civilu jakási filipínsko-španělská popová hvězdička, mě otrávilo taky. (21.04.2020)