Režie:
Galder Gaztelu-UrrutiaKamera:
Jon D. DomínguezHudba:
Aránzazu CallejaHrají:
Ivan Massagué, Antonia San Juan, Zorion Eguileor, Emilio Buale, Mario Pardo, Algis Arlauskas, Eric Goode, Miriam Martín, Miren Gaztañaga (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Vězni v horních patrech se najedí lépe než ti dole, na které zůstanou jen zbytky. Jeden muž se snaží prosadit změnu, aby všichni měli dostatek. (Netflix)
Videa (3)
Recenze (615)
"Krájením se ostří sám... Samuraj TOP ultra Plus! O hvězdu míň ale dám, na poselství filmu flus!" Můj právník navrhoval jít k soudu, že to určitě vyhrajeme. Protože GG-U zfilmoval můj vlastní soukromý deník, bez mého svolení!!! Ale asi to nechám plavat, natočil to moc hezky. Celý můj život dole, dablroad movie mezi hladovými patry. ♫ Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou... hlouběji. ♫ Ale bojuju, nevzdávám to. Zkouším vše, od bezohledné sobeckosti až po hřejivý altruismus. Např. nedávno, v rychlíku Košičan s bufetem mimo provoz, jsem si upižlal ruku, aby děti ve vlaku neumřely hladem! Btw, fakt blbej nápad. Hladových dětí stále mraky, takže ruka fuč zbytečně. A jak známo, jedna ruka netleská (asociace: pečená ruka na opulentní hostině). Takže nebudu tleskat zmršenému finále Díry, které mě nakrklo. Škoda, jinak to byl velmi výživný raut, jaký by ocenil i gurmán Philippe Noiret z Velké žranice. Pravda, jen v prvním patře, ocitnout se níž, spáchal by sebevraždu (sic!), jen ne obžerstvím, ale skokem do šachty. Což jsem měl chuť udělat i já, když mě po kladení zajímavých otázek (Jak asi chutná šnek? A chutnal by šneček Goreng i sám sobě? Jak se to nazývá, sebekanibalismus?) v závěru film začal "vychovávat", opruzovat s jakýmsi poselstvím a mlátit mě, starého sobce, po hlavě klackem solidárnosti a spasitelského komplexu, zapomínaje na vlastní moudro, že směrem nahoru prostě srát nejde, SAMOZŘEJMĚ. Navíc mi nějaká mrňavá šikmooká kanibalka (protože copak jiného asi mohla papinkat naše holčička, min. rok (!) o hladu na samotném dně Díry, když ne ty sebevrahy, co k ní padali seshora, však?) sežrala moji oblíbenou mňamku, dortík panna cotta. Svině jedna... udav se tím! Za trest jsem pro ni napsal alternativní konec filmu: Platforma vyjela nohoru, pracovníci v nultém patře, mající svědomí (Baharatovi to o nich tvrdil Moudrý muž) předali holčičku nadřízeným (bez svědomí), ti radostně zvolali Konečně! Solidarita rulez!, načež šli do sebe a všechny vězně z Díry převezli na povrch, do sanatoria all inclusive. Né, dělám si kozy, SAMOZŘEJMĚ. Ve skutečnosti manageři projektu "Chovej se jak zvíře, příjď o duši v Díře" jen ty kuchtíky a uklízečky z nultého patra zprcali jako sysly, co jim to tahají do kanceláře za lidský humus a omlátili jim o hlavu pracovní řád s nařízením: Co jednou Díra schvátí, nikdy už nenavrátí! Kuchtíci přišli o prémie, což je nasralo, SAMOZŘEJMĚ. Takže než šoupli holčičku i s celým "poselstvím" zpátky na platformu, aby ji vrátili do Díry, kam patří, měsíc se na ní střídali v kumbále ve skladu závodní kuchyně. Tak, a to máš za to! Já ti dám, ty mrňavá mrcho, sežrat mi poslední panna cottu! ()
Film o ktorom sa bude hovoriť a tiež film, ktorý bude v budúcnosti slúžiť ako vhodný prímer. Díra je psychosociologický výskum, ktorý si rozhodne neberie žiadne servítky. Tvorcovia dokázali zvoliť vhodný spôsob dávkovania informácií. Hlavné zistíte hneď z úvodu. Následne už len informácie dopĺňate o "pikošky". Môžete si teda naplno užívať vývoj vzťahov/postáv a predovšetkým dialógy narvané úprimnosťou. Záver mal síce náboženský rozmer, ale keď si zoberiete, aké % populácie verí v nejakého Boha, tak to asi inako skončiť ani nemohlo. A keďže som na začiatku spomínal vhodnosť prímeru, tak sa tu samozrejme ponúka prirovnanie k inému vynaliezavému filmu s myšlienkou presahujúcou rozpočet, a to Kostka (1997). Na záver už len dodám, že Díra rozhodne nie je vhodný film ku konzumácii čohokoľvek. Samozrejme s výnimkou nej samotnej. ()
Jedni jsou nahoře, druzí dole a třetí typ: ti, co padají. Je v Díře. V ďábelském systému. Zlatý Alcatraz. Goreng se ocitl v osmačtyřicátém patře, což podle jeho spoluvězně vůbec není špatné postavení. Jedí zbytky těch nahoře. Ale pořád jsou na tom lépe, než ti pod nimi. O dost lépe. Dole umírají lidé. A když jsou zoufalí, obracejí ke všemu možnému, aby přežili. „Chci, abys věděl, že viním tebe. Ne lidi nad námi. Ne okolnosti. Dokonce ani vedení. Jen tebe,” vyhrkne z posledních sil zoufalý Goreng ke svému spoluvězni. Jenže teď jsou stejní. Lidský pud má zelenou. Nápad je to určitě zajímavý a originální. Vertikálně členěná věznice. Někteří jsou v ní dobrovolně, jiní si v ní odpykávají svůj trest. Uprostřed místnosti je obdélníkový otvor pro obrovský stůl. Na stěně velké číslo. Naproti postel s ještě jedním vězněm. Stůl je v „jedničce“ plný žrádla. Luxusního. V „sedmdesátce“ je to sakra horší. A co teprve ve 200? Motiv „kolik toho na mě zbude, záleží na těch nade mnou“ je všeříkající. Nakolik jsme schopní a ochotní pomoci bližnímu svému a podělit se? Dokážeme spolupracovat a jíst jen to, co reálně potřebujeme? A co zkusit celý mechanismus narušit? Přepálené scény mi nevadily, nicméně chyby to mělo, hlavně v závěru, celkově bych se nebál ještě o 15 minut zkrátit. Střihově, zvukově, rytmicky: pecka. Čtyři dietní hvězdy hlavně za nápad. Šťavnatá message. ()
Šťavnatý iberský gastrospeciál o elegantním řešení nejpalčivějších problémů veřejného stravování a delikatesní sociologická studie o tom, jaké dobroty se servírují na úplném dně humanity. Audiovizuální důkaz, že i sebeidealističtějšího intelektuála dona Chichota, hozeného mezi bandu zhovadilých větrných mlýnů, ten smích nakonec přejde, a on pochopí, že ten komunismus prostě nevybuduje, protože dělnická třída je banda omezených animálních zkurvenců s mimořádně vyvinutým pudem pro vlastní trika. Dialogově velmi kalorické, téměř geniálně naservírované, plné originálních masitých nápadů, a tak je hrozná škoda, že šéfkuchaři na závěr bouchla trouba a ta krásně promaštěná díra vyústila do hajzlu. Konkluze, že symbolem a řešením radikální systémové změny je náhlá mongoloidní holčička jedoucí výtahem nahoru, je absolutně sofististikovaný metamfetaminový myslomrd, který vám málem chuťově dokurví celou předchozí hostinu. A to se v hájkuzin prostě musí ztrestat odnětím minimálně jedné myšulínské hvězdy. ()
Ledovou archu připomínající thriller o vertikálním vězení, které zároveň slouží jako metafora pro lidskou společnost a její kasty. Spolu s dobrovolně uvězněným hlavním hrdinou postupně objevujeme, podle jakých pravidel funguje vězení, jehož mnohočetná patra tvoří jednotlivé cely, jimiž jednou za den postupně projíždí stůl s jídlem, z něhož vězni mohou sníst cokoli, co na ně zbyde po těch nad nimi. Vězni se každý měsíc přemisťují, takže průběžně přičichneme výrazně odlišným situacím panujícím na různých patrech, a tahle fantastická, tísnivá a zlověstná exkurze vrcholí hrdinovým rozhodnutím pokusit se o něco, o co se ještě nikdo před ním nepokusil. Člověk by se chtěl dozvědět víc, avšak na všechno snímek neodpovídá a navíc si ve svém fikčním světě vytváří vlastní logiku, podle níž je potřeba hrát a příliš ji nerozporovat. Výtečně napsaná, nekompromisní, brutální, úderná, napínavá (a místy dokonce i vtipná) a vtahující alegorie, vnímající lidskou společnost jako sebranku hladových sobců, s chytrými dialogy, výbornými znepokojivými momenty a inovativním prostředím, atraktivním svou odporností i jasným a jednoduchým mechanismem, jímž se řídí. V jednoduchosti je krása – zde to platí určitě. ()
Galerie (27)
Photo © Basque Films
![Díra - Z filmu](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w663/files/images/film/photos/163/751/163751677_c3e814.jpg)
Zajímavosti (11)
- Trimagasi (Zorion Eguileor) a Goreng (Ivan Massagué) během filmu řeknou „obvio“ („samozřejmě“) 26krát. (Maulincio)
- Natáčení celého filmu trvalo šest týdnů, z toho osmnáct dní si vyžádaly úpravy pater a příprava pokrmů. (Yoshimitsu)
- Původně se mělo jednat o divadelní hru o třech aktech, ale později bylo rozhodnuto, že se natočí celovečerní film, jelikož divadelní verzi nechtěl nikdo financovat. (Yoshimitsu)
Reklama