Poslední tango v Paříži

Tak to byla teda síla! Nestačil jsem se divit, co už se točilo v sedmdesátých letech. Ani se nedivím, že tenhle skandální film předchází jeho pověst na míle daleko, protože Poslední tango v Paříži bylo i na mě trošičku moc, a to jsem si vždycky myslel, že jsem pro každou špatnost :-) Silný zážitek, dokonalý Brando, ale k plnému počtu to má poměrně daleko. (02.11.2008)

No, tohle je ten typ filmu u kterého sice vůbec netuším o čem to bylo (respektive mělo být), ale vůbec mi to nevadí protože mu tak nějak po svém rozumím... Osobně myslím, že by se to obešlo i bez těch sexuálních scén-tím spíš, že dnes už vyznívají více než provokativně a dráždivě spíše vyčpěle.......... Mám trochu obavu abych taky jednou neskončil jako Paul :/ (24.05.2017)

Pro mě osobně naprosto nesnesitelný film, který jsem vyloženě protrpěl. Postavy v něm odříkávají krajně stupidní repliky (z toho Paul "vede" na celé čáře) a chovají se v podstatě jak blázni, celkově tam nic nedává smysl, je to jen ubíjející nanicovatá rádoby skandální - a neuvěřitelně zbytečná - pozéřina, s naprosto příšerným finálním vyústěním a úmorně dlouhou stopáží. Nesedlo mi ani obsazení ústřední dvojice, věkový rozdíl 28 let mezi Brandem a Schneider shledávám nemravný - ostatně přijde mi zajímavé, že v Kmotrovi ze stejného roku ztvárnil starce na konci života, zatímco zde si zahrál vitálního milovníka-čtyřicátníka - a pokud jde o tu nešťastnou Schneider s tím jejím sedmdesátkovým bobrem, přišla mi zde zoufale nehezká a vyloženě ne můj typ. Sledovat, jak se k sobě Paul a Jeanne chovají, je fakt ta poslední věc na světě, o kterou bych stál, kdyby mi zbýval poslední den života - zvláště ve finální sekvenci v tančírně už dosáhla míra nesnesitelnosti toho filmu naprosté krajnosti - závěrečný nápis FINE nebyl nikdy větším vysvobozením. Měl jsem dát na svou intuici a dál tu sračku ignorovat, tak jako v předchozích letech, kdy jsem kolem ní s nezájmem občas zakroužil. (03.06.2021)

Tak nějak pořád přemýšlím nad tím, zda je tento film opravdu "to" Poslední tango v Paříži, které jsem viděla. Toto mělo být to slavné, odvážné, erotické dílo? Zase jsem očekávala něco úplně jiného. Má očekávání byla v hlubokém, psychologickém, intenzivním, intimním, sexuálním a silném portrétu náhodného vztahu dvou lidí. Děj je rozdělen asi do tří linií, a díky tomu jsem měla dojem, že je nám příběh o jejich setkání podáván jakoby po kouskách. Kdyby se o trochu zkrátila stopáž a film by se více a hlouběji soustředil jen na jejich vztah, celkově by vyzněl možná o dost působivěji. Kromě pár scén a dialogů jsem zde vše nenašla mnoho, co by si mě podmanilo natolik, abych mohla říct, že se jedná o jedinečné či kontroverzní dílo. (10.08.2011)

Zdrcující film o odkapávání… života, vtěleného v pohyby a slova: nesvobodná bytost se pohybuje městem jako plíseň a pokrývá všechno jeho dění; všemu, na co naráží, rozumí jen jako projevům své potlačené touhy; a vše rozpouští v tíze svých vzdálených závazků… Místy až fascinuje, jak ta temná vyprávěnka zesměšňuje neumělost, zmatenost a únavu Brandova nahodile osvojeného konvenčního herectví, které inkarnuje mužství, zapomenuté v dálavách věků a nyní jen připomínané jako zhojená rána. Přes všechny ty konfrontace, v nichž se zdá tento zaujatý – zdánlivě tvůrčí pohyb – hrát hlavní roli, je to však ono vyvrhnuté ženství, které učí diváky i hrdiny pojmenovávat, a tedy i orientovat se v poskytnutém světě… Nade vším ale září Léaud jako nesrozumitelné interpunkční znaménko, které všemu náhle zahlédnutému dává ustavičně nový smysl, a mění tak snímek ve film, obraz v donekonečna roztáčený pohyb, který vše pojímá a vše proměňuje… Dlouhý pohled do tmy, který ji nakonec dokáže přečíst a nad tím sdělením – zbělat… (13.01.2018)