Pařížské blues

Na Pařížské blues jsem se těšil jako malej harant, neboť mám slabost jak pro Martina Ritta tak pro ústřední trio, navíc mám pěkné zážitky, co se týče spolupráce Ritt-Newman (Hombre, Hud, Dlouhé horké léto). Hudební filmy sice nemusím a jazz mi už vůbec nic neříká, ale jelikož jsem velkým příznivcem režisérova charakteristického rukopisu, tak je spokojenost na místě. Vysypávat tu superlativy na herecké výkony by bylo nošením dřívím do lesa. Když se řekne jazz vybavím si ihned 40.-60.americká léta, Paříž mi k jazzu moc nesedí, ale díky velkému potenciálu režiséra mi to během sledování vůbec nevadilo. Vše tu funguje naprosto skvěle a to i romantika, u níž jsem měl malé obavy, že bude (vzhledem k době vzniku filmu) trochu naivní. Vůbec ne. Nechybí tu ani zapamatování hodné scény, např. muzikantská pře jedinečného Armstronga s pány Poitierem a Newmanem. Dialogy mají rovněž velkou úroveň. Zkrátka poctivá filmařina, která mi zvedla náladu. 80% (03.11.2011)

Paul Newman, Sidney Poitier a Martin Ritt boli dôvodmi, pre ktoré som sa rozhodol pozrieť si aj film nie príliš vysoko hodnotený užívateľmi ČSFD. V hlave mi síce bliklo výstražné svetielko jazzovej hudby, ku ktorej mám vlažný, až takmer odmietavý vzťah, ale dúfal som, že to zvládnem. Netušil som však, že okrem nej ma príliš nezaujme ani príbeh a jeho filmové spracovanie. Slabé tri hviezdičky dávam iba pre vieru, že aj tento film si nájde svojich spokojných divákov. (09.04.2013)

Černobílý film výhradně pro milovníky jazzu, v němž se vedle sebe sešli Paul Newman, Sidney Poitier, Louis Armstrong a hudba Duka Ellingtona. Nostalgická krása Paříže, jazzová hudba a láska. To jsou hlavní témata tohoto filmu, v němž do Paříže přijíždí koncertovat nejen Louis Armstrong, ale přijíždějí sem i dvě mladé ženy, zvědavé na své americké jazzmany, kteří se do Paříže přestěhovali před sedmi lety a od té doby zde žijí. Ženy mají jen 14 dní dovolené, a tak není důvod ztrácet čas. A poté, co vzniknou dva páry, začnou ženy "zpracovávat" své nové partnery k návratu do USA. Těm se ale z bohémské Paříže, kde dokáží jazz ocenit, moc nechce. film je tak lehce plyne, sám o sobě drží volný rytmus jazzu, a i když jednotlivé příběhy jsou dohrány v posledních minutách filmu, hudební vrchol snímku začíná po hodině projekce, protože dojde na jam session s Louis Armstrongem a úžasnou muziku, pokud jí holdujete. Sem tam se ve snímku objeví jako vánek i jemný humor. Co říci k disku? Na jeho úvod se spustí uřvaný protipirát a čtyři upoutávky, dvě další jsou v hlavním menu, a to je vše. Publikováno: 19.02.2010 (19.08.2020)

Do Paříže přijíždí americký jazzband pod vedením skvělého pozounisty a nadějného komponisty Rama Bowena (Paul Newman), jehož členem je mimojiné i černý saxofonista Eddie Cook (Sidney Poitier). Oba hlavní představitelé zanedlouho narazí na pár mladých Američanek Connie Lampson (Diahann Carroll) a Lillian Corning (Joanne Woodward), z nichž si každý vybere tu svou. Brzy mezi oběma novými páry začne docházet k neshodám, které se týkají především návratu do USA, po kterém touží Connie i Lillian. Avšak Ram s Eddiem jsou proti, Ram vidí slibně se rozvíjejí pařížské angažmá a Eddie se zase jako černoch cítí v Paříži mnohem více svobodnější než doma. Jedná se o nejlepší jazzový film, který jsem kdy viděl. Muzikantským vrcholem je jednoznačně dlouhá jam-session, které se jako hlavní postava zúčastní dokonce Wild Man Moore (Louis Armstrong!!!!!!!!). Hudbu pak složil sám božský Duke Ellington! (30.01.2005)

Nezávisle na faktu, že film je založen na literární předloze, se podařilo jeho autorům zachytit autentické ovzduší americko-evropského kulturního transferu v jeho pozdně "starodžezové" podobě. Setkání velmi mladého Newmana a ještě ne starého Satchmo Armstronga ve mně probouzí určitou nostalgii a něhu. Opomenut by neměl být ani jiný zajímavý aspekt filmu: moment amerického exilu, jak ho zachycuje Newmanův černošský partner v Poitiersově podání. Milostná historie obou párů i jistá "hollywoodovitost" jejich dramatického vedení a vyznění v takovém případě viditelně ustupují do pozadí. Naopak o to více vynikne spontánnost jednotlivých hudebních čísel a latentní muzikálový - ve skutečnosti zřejmě dominantní - rozměr BLUES. Je zřejmé, že víc než s dokumentem jsme v tomto případě konfrontováni s dobovou výpovědí epochy, jejíž historickou uzavřenost ještě nejsme s to si uvědomit. (30.10.2010)