Zvláštní dny

„You see?“ Postmoderní neo-noir, který tradiční zpochybňování elementárních jistot povyšuje do nové dimenze. V době plně medializovatelné paměti, kdy se člověk sám stává záznamovým médiem a vzpomínky dobře obchodovatelným zbožím, nenávratně mizí hranice mezi přítomností a minulostí, mezi veřejným a soukromým, mezi dílem a tvůrcem. Post-ideologický věk, v němž jsou znevažovány veškeré myšlenkové směry a jedinou přetrvávající logikou je logika trhu, neumožňuje projevit skutečné city, vyřknout ideu a myslet ji vážně. Romantický vztah nahradila tělesná rozkoš na jednu noc. V krajním případě jenom virtuální. Rozpad dlouhodobého soužití dvou lidí je ve Zvláštních dnech symbolicky vázáno na ztrátu Víry (Faith), jak se Lennyho přítelkyně jmenuje. K útěkům do idyly, do nepřetechnizovaného světa a ke dnům v doslovném i přeneseném významu prostoupeným světlem, slouží přístroj, prostředek zastupující nejen drogy, ale v širším smyslu celý život. Šíření informací bez kontextu, s důrazem na okamžitou emoční (a pokud možno i fyzickou) odezvu, lidi zbavuje zodpovědnosti a nutnosti myslet. Stačí teď a tady vidět a prožít tohle. Potřeba ohraničit své neuchopitelné zakoušení světa dosáhla absurdních rozměrů. Neboť byly vyčerpány reálné možnosti, jak lépe poznat svět, přišla na řadu oblast imaginárního, ovšem nemajícího se zakrnělou lidskou imaginací mnoho společného – na společný, díky technologiím každému srozumitelný a snadno přepisovatelný kód lze nyní převést i obsah mysli. Poslední soukromé vlastnictví se stalo široce dostupným. Relativita subjektivního vnímání světa byla zněkolikanásobena. Co vidíme, když vidíme, co viděl někdo jiný? Klasický prostředek filmového vyprávění, flashback, pronikl do reality. Jenže „Are you sure it’s real?“ Cameronův vizionářský scénář nabízí filozoficky výživného materiálu na několik filmů, což je největší výhra i největší slabina Zvláštních dnů. Své si v nich najdou teoretikové médií, prorokové apokalypsy, fanoušci sci-fi i feminismu (ženy jsou zde minimálně morálně silnější než muži). Obdiv patří také Kathryn Bigelow, která tohle myšlenkové monstrum dokázala jakž takž zkrotit. Temná prostředí přeplněná obrazy (a obrazy obrazů) a zvuky a snímaná v dlouhých steadicamových záběrech s minimální hloubkou ostrosti skoro vyvolávají závrať. Pozornost je kvůli světelnému a zvukovému rozptylování permanentně podrobována zatěžkávací zkoušce. Nejsme naváděni, čeho si máme všímat, tak trochu se spoléhá na trénovanost zraku člověka, jehož skopický režim charakterizuje slovo „roztěkanost“. Nestálost vjemu skutečnosti, který si stačí dohledat a přehrát, vytlačuje potřebu zrakem na objektu zájmu chvíli setrvat.  Není to na koukání dvakrát příjemné a vše příznačně směřuje k rozpadu a rozbití obrazu (ve finále jako z Dámy ze Šanghaje), ale takhle nějak realitu zakoušíme a tedy i žijeme. Život v nevědomí a v nevidění. 85% (31.07.2022)

(50%) ZVLÁŠTNÍ DNY, zvláštní film! Na tu dobu jistě svým způsobem pokrokové sci-fi, ale mě to moc neuchvátilo. Tu atmosféru to má vcelku slušnou, a to výhradně na začátku, pak už se neubráním pocitu nudy a nevyužití scénáře. Možná moc kecám, ale do děje mě to nevtáhlo. Ta stopáž 145 min je zde přestřelená. Ralph Fiennes je zde ale výborný, jeho role mu sedla. Zbytek herců nic moc, zápletka mě nebavila a ani finále, tvořené pointou, které svůj smysl dávalo, ale i tak. Sem tam tu máme nějakou akci, neohrabané a krvavé rvačky … Vizuál je takový obyčejný, ale jak říkám, chtělo by to víc dopilovat scénář a obohatit to téma. Protože furt se honit za nějakými cédéčky, to mě moc neuspokojilo. Svoji úroveň to má, tak tu třetí hvězdu zde udělím s vypětím všech sil. Čistý průměr. (08.10.2020)

Ten otřesný osmdesátkový look bych filmu z poloviny devadesátých let možná odpustila. To, že má neskutečně mnoho hluchým míst, již méně. Bigelowová mnohokrát prokázala, že umí točit akční scény, tehdy to zřejmě ještě neuměla. Samotný příběh je značně diskutabilní, takže se mohu jen pozastavit nad tím, jak feministicky film v mnoha ohledech vyznívá. A mám to, tím mohu odůvodnit nízké hodnocení a nemusím přiznávat, že mě ten film málem unudil k smrti. (30.10.2018)

Koho baví fantasmagorie a libuje si v ní, tohle je ideální film právě pro takové diváky. Grygar krásně mluvil o tom, že oni, vědci, co vysvětlují podstatu, tam měli v sále dvacet lidí, ale Souček měl vedle v sále tři sta lidí. Lidem prostě víc vyhovuje fantas, který jejich rozum bere, než selská logika, které se rádi a úspěšně brání. takže jak jinak - jao vždy - náš zákzník, tak mu šoupneme co chce, ten je náš pán. Chce blbiny, tak už mu je lifrujeme. Chce psycho, už ho posíláme, chce filozofii, á to ne, to nebere, od ní pryč, tedy od lásky k moudrosti utéci, to je dřina... (28.09.2010)

Kathryn Bigelow je veľmi roztrieštené žieňa. Myslela som, že po skúsenostiach, ktoré získala aj pri maximálne nelogickej Modrej oceli, sa niektorých logických chýb vyvaruje a natočí solídnu akčnú žánrovku. To už však Bayove filmy, ktorému predložia scenár na 2 strany, dávajú väčší obsahový zmysel. A že za scenárom stojí sám James Cameron?! Strange Days disponuje parádne zachytenou temnou atmosférou predapocalyptických vízií, to prostredie, chaos, zúfalstvo, anarchia vyvierajúca z každej scény, je dokonalosťou sama o sebe a aj tie myšlienky! Možnosť vidieť v jednej obyčajnej nahrávke samu seba s vrahom skláňajúcim sa nado mnou, možnosť sledovať desivú vraždu či byť svedkom toľkých hrôzostrašných zločinov... Tento film má veľa plusov, futurizmus na vás dýcha vo všetkých kamerových záberoch, ale.............. nehorázne veľké množstvo postáv, pričom takmer ani jedna nie je charakterizovaná s jasným úmyslom, všetky dejové prelínajúce sa vrstvy, pocit, že ani sám autor nevedel, čo tým chcel vlastne povedať a aj ten plochý, vzrušenie postrádajúci koniec s debilnou pointou jedného úchylného zabijaka..... Sorry, Kathryn, ale občas nemáš poňatia, o čom točíš a pritom námet.... ten námet vyzeral tak úžasne! (18.08.2010)