Paisa

(1001) Z pohledu moderního diváka bych řekla, že k větší nadčasovosti (zda-li vůbec lze slovo nadčasovost stupňovat) by prospěla jiná práce se zvukem a hudebním doprovodem. To by byla ještě větší pecka do čela, než je to teď. Co se týče italských válečných filmů, tak u mě i nadále vede Monicelliho Velká válka. Je to trochu jiný žánr, manipulovaný a komponovaný s velkým odstupem. Bezprostřednost v tomhle ohledu dělá z Paisy něco výjimečného, ale vedení dějové linky ji velmi jasně odděluje od dokumentární tvorby. Možná i proto se trochu zdráhám použít při popisu slovo syrovost. Ačkoliv nesmírně působivá, pořád je Paisa důkaz o tom, že realita/pravda je kamerou nepostižitelná. (05.04.2017)

Neorealismus nemusí sednout každému, ale prostě mu nejde upřít, že v tom, co zobrazuje a jak to zobrazuje, je síla. Když Američané ve snímku "Nejlepší léta našeho života" dali jednu z hlavních roli muži, který skutečně přišel o ruce, bylo to kritizováno. Není se čemu divit, protože to v hollywoodském stylu vypadá jako přetvářka. V případě neorealismu tohle nehrozí. Ten počítá s neherci a tím i silným dopadem na emoce diváka. A zde jsou scény, které tenhle dopad mají. (30.09.2014)

Ďalší z vrcholov talianskeho neorealizmu od R.Rosselliniho. Film rozoberá v 6 epizódach vojnový dopad na ľudí - rozpráva príbehy vojakov, detí, partizánov, pouličných dievčat, mníchov či bežných ľudí. S nehercami, bez zbytočného pátosu sleduje film postupujúci front v Taliansku každý na inom príbehu z iných končín. Na mňa zapôsobil ešte viac ako daľšia slávna snímka od RR - Rím, otvorené mesto. (06.05.2005)

Z řadou filmů italského neorealismu mám problém - jsou pro mě zkrátka obtížně stravitelné, ale Paisa k nim nepatří. Je to v každém ohledu výborný válečný snímek, který hodně vypovídá o tom, co válka znamená pro její aktéry a civilní obyvatelstvo. Je to povídkový film se šesti uzavřenými příběhy, které pochopitelně nemají, jak už je to u povídkových filmů typické, stejnou úroveň, ale všechny mají slušnou a sdělnou pointu. Je pravda, že Rossellini neumí válečné scény, ale to není výrazně na škodu věci, protože v tomhle filmu o válce se vlastně objevuje jediná bitevní scéna v závěrečné povídce. Ta je chaoticky sestříhaná a špatně nasnímaná, ale v Paise jsou mnohem důležitější mikropříběhy, které vůbec nesouvisí bezprostředně s válečnou vřavou. Jednotlivé epizody vypadají hodně nahodile, ale dohromady tvoří působivý celek, autentický a i s odstupem času hodně vypovídající o atmosféře země, kterou prostupuje fronta. Působivá pro mě byla povídka odehrávající se ve stařičkém klášteře, který navštíví trojice polních amerických kněží, a dojde ke konfrontaci katolického myšlení s americkou otevřeností. Pro italské řeholníky je naprosto nemožné pochopit, že katolický kněz dobře vychází s protestantským knězem i s židovským rabínem a spolu utěšují vojáky. Pro všechny povídky je typické, že pojmy jako pravda, láska, spravedlnost a statečnost můžou být ve vyhrocených situacích hodně relativní. Rossellini nemoralizuje, prostě jenom ukazuje to, čeho byl za války svědkem. Celkový dojem: 90 %. (22.09.2008)

V pořadí druhý poválečný film Rosselliniho, určitě klasické dílo neorealismu. Šest epizod budí dojem přímo natáčených dokumentů bezprostředně ve válečné vřavě. Kdybychom hledali paralelu v naší kinematografii třetí republiky, asi nejblíže by stála ULOUPENÁ HRANICE režiséra Jiřího Weisse. Drcené lidské osudy, smrti, o kterých nikdo se stoprocentní jistotou nemůže říci, že byly spravedlivé a nutné, to všechno jen dále zesiluje syrovost pohledu, který se sice nemá za co schovat, a vyjevuje proto skutečnost v její nezahalené podobě, ale současně nedokáže - a asi ani nechce - kamuflovat neexistující černobílou interpretaci. Jen z hodně velké dálky je vidět citlivá režisérova ruka, která s úspěchem integrované syrovosti dává i jiný než stroze dokumentární záběr. Klasické nadčasové dílo, jež by mělo být propagováno mnohem více. Právě pro svou klasičnost a nic nepředstírající syrovost. (20.10.2007)