Hvězda padá vzhůru

Já nemusel Strakonického dudáka ani na základní škole, když mě ho nutily číst. Díky staročeštině byl však alespoň mile roztomilý a nechtěně vtipný ("Dorotka šukala po světnici" a jiné perly dokázaly čtrnáctiletého povinného čtenáře dokonale rozesmát), nicméně od doby kdy jsem to viděl zfilmované s Božským Kájou v hlavní roli, mě tato látka znechutila. (30.03.2007)

Základním poznatkem z tohohle filmu je fakt, že Karel Gott není dobrý herec. Ale známe to i z jiných zemí - když je někdo ve své zemi dlouhodobě výborným zpěvákem, logicky následuje snaha využít ho i jinak. Jenže ne každému je dáno být dobrým zpěvákem i hercem (což je například případ Barbry Streisand). Gott sám sebekriticky uznal, že s výsledkem filmu nebyl spokojen. Navíc zjistil, že filmování (zvláště když je někdo špatný herec) trvá dost dlouho, což on si při své prioritní profesi napříště nemohl dovolit. Za což můžeme být jenom rádi. A hudební potenciál je velmi slabý. Ladislav Štaidl prokázal překvapivou neschopnost vybavit pořádnou hudbou celý film a ani nekonečné opakování ústřední melodie Kufr iluzí v různých aranžích nepomohlo tomuhle filmu k vyzdvižení z podprůměru. (05.01.2009)

Když přihmouřím obě oči tak je to jedna hvězdička s odřenýma ušima za úvodní celkem dobrou píseň. Pak už je to jde skopce. Po šesti letech jsem to viděl znovu. Musím dost korigovat svůj původní názor. Myslel jsem si, že to je opravdu hrozný film, ale po letech se mi to kupodivu líbilo. Už úvodní scéna je dokonalá. Lépe nasnímaná jízda sanitky za podvečerní bouřky prostě neexistuje. Následuje krásná úvodní píseň. Ale i pak se na to dá koukat. Gottovi kupodivu jde i hraní, ve filmu vystupuje spousta krásných modelek a vynikajících českých herců (nejlepší Sovák). Tentokrát jsem celkem překousl i Molavcovou, která naštěstí nemá příliš velký prostor. Stopáž je dost přepálená. Pomohlo by zvláště prostříhání psychedelického pekla kapitalistického Alfatonu. Byl jsem maximálně překvapen, jak jsem po letech změnil na tento film názor. (21.06.2007)

Pro filmové masochisty až labužnicky vysilující náhražka za západní muzikály, která se strašlivě průhlednými postupy snaží „zplebejštit“ Karla Gotta. Jako naivní a dobromyslný chlapec z venkova musí hrdina pochopit, že jeho životním údělem není zpívat pro prachy, nýbrž pro český lid (který žádné prachy nemá). Co mu schází na intelektu, dohání nebetyčným narcismem, což bychom zřejmě neměli vnímat jako charakterovou vadu. Stejně tak se asi nepředpokládá negativní hodnocení faktu, že vše dobré se minimálně iniciativnímu protagonistovi přihodí bez jeho vlastního přičinění (nepotřebuje pěvecké vzdělání, neboť božský hlas dostal od sudiček, superstar se z něj stane díky věnované vestě). Dosažení úspěchu je věcí náhody, ne usilovné snahy. Každý může být Gott. A být Gottem se vyplatí! Protože je v podstatě jedno, jak velká je vaše důvěřivost, pokrytectví a natvrdlost a do jak kolosálních rozměrů narostlo vaše ego – jste-li Gott, vše vám bude odpuštěno. Šosácký nacionalismus je ospravedlňován vytvářením iluze, že Gott coby novodobý Švanda dudák navazuje na dávnou lidovou tradici. Jako zpěvák lidu (a tedy strany) by měl udělat totéž, co se žádalo od všech občanů – rezignovat na ambicióznější cíle a zůstat sedět doma na zadku. Film tak nepřímo vyjadřuje pohrdání nad všemi umělci, kteří se zaprodali západu. Ten je zde narychlo načrtnut jako místo dekadentních banketů, na nichž polonazí muži divošsky tančí s nestoudnými ženami. Jde jen o jeden z nemnoha nechtěně WTF momentů jinak veskrze nezajímavě nedobrého filmu, jehož prostřednictvím Rychman spáchal tvůrčí harakiri a Gott prokázal svou svolnost k intelektuálnímu kýčaření nejhrubšího zrna. 15% Zajímavý komentář: JFL (10.03.2013)

Byl-li Gott geniální zpěvák, v tomto ohledu podobně jako Blehárová v HROCHOVI šlápl vedle. Nebyl na to ale sám: v kupce nesporného hnoje se vykoupal před nečekaným koncem života Jiří Štaidl a pohled do těch, kdo také přiložili své polínko pod kotel, není také nepatrný. Kýče se ale netočily jen za normalizace. Bylo tak tomu před r. 1948, 1938 a je tomu tak i po r. 1989. Zůstává s podivem, že Gottovi jeho prkenné herectví nikdo nevymluvil. Na druhou stranu tu jsou STARCI a KLARINETY. Vážíme-li, berme v potaz obě misky pomyslných vah. (05.03.2023)