Hvězda padá vzhůru

Základním poznatkem z tohohle filmu je fakt, že Karel Gott není dobrý herec. Ale známe to i z jiných zemí - když je někdo ve své zemi dlouhodobě výborným zpěvákem, logicky následuje snaha využít ho i jinak. Jenže ne každému je dáno být dobrým zpěvákem i hercem (což je například případ Barbry Streisand). Gott sám sebekriticky uznal, že s výsledkem filmu nebyl spokojen. Navíc zjistil, že filmování (zvláště když je někdo špatný herec) trvá dost dlouho, což on si při své prioritní profesi napříště nemohl dovolit. Za což můžeme být jenom rádi. A hudební potenciál je velmi slabý. Ladislav Štaidl prokázal překvapivou neschopnost vybavit pořádnou hudbou celý film a ani nekonečné opakování ústřední melodie Kufr iluzí v různých aranžích nepomohlo tomuhle filmu k vyzdvižení z podprůměru. (05.01.2009)

Splněná norma barrandovské dramaturgie, kterou jsem původně měl v dětské paměti zapsanou jako divácký film, ale vyzařuje z ní jen poctivá socialistická impotence. Adaptace Tyla s aktualizujícím Vocilkou, která ovšem Štěpánkovu básnicky gymnaziálnímu pojetí nesahá ani po hlezna. "Dobře, ale to jste nám měl říct dřív, a ne až tady před těma lidma !" První normalizační Rychman - poctivý základ pro "Trhák" a předobraz civilnějšího "Jen ho nechte, ať se bojí". ČT2 (09.03.2013)

(4x) Ve světě vznikla celá řada filmů s pěveckými hvězdami, kteří na plátně hráli sami sebe, jen pod jiným jménem a ve vymyšleném příběhu. Nedávno na to zavzpomínala v jedném rozhovoru Naďa Urbánková, která v dobách své největší slávy natočila trochu kuriózní televizní film Slečna ze spořitelny s melodiemi světových muzikálů a k tomu zápletkou ze socialistického prostředí à la "Žena za putlem" a říkala, kolik hudebních filmů natočil během ne moc dlouhého života takový Elvis Presley, většinou dost pochybné kvality, ale lidi se na ně po celém světě stejně pořád dívají, neboť tam hraje a zpívá Elvis. :o) Roku 1974 se filmu tohoto typu dočkal i mezinárodně uznávaný Karel Gott, proč ne... Když pominu podivnou psychedelickou pasáž z celého toho zvěřince s hysterickou Zuzanou Kocúrikovou a Alfatonem před závěrem, která nejspíš měla působit jako podobenství západního kapitalismu, tak to zase takový příšerný film, jak dokazuje průměr hodnocení 27%, není. Možná nebylo nejvhodnějším nápadem udělat z filmu jakousi modernizaci Strakonického dudáka, ale má to v sobě myšlenku, krásné písničky z bratří dílny Štaidlů (zejména Kufr iluzí) a roztomilou Jitku Molavcovou. Poprvé viděno ještě v útlém dětství a z času na čas jsem se k tomu několikrát pro připomenutí vrátil. (65%) (05.11.2017)

Já nemusel Strakonického dudáka ani na základní škole, když mě ho nutily číst. Díky staročeštině byl však alespoň mile roztomilý a nechtěně vtipný ("Dorotka šukala po světnici" a jiné perly dokázaly čtrnáctiletého povinného čtenáře dokonale rozesmát), nicméně od doby kdy jsem to viděl zfilmované s Božským Kájou v hlavní roli, mě tato látka znechutila. (30.03.2007)

Takhle to dopadá, když se svévolně zachází s národní klasikou. Josef Kajetán by si to možná blahé paměti rozmyslel, ale bohužel nemohl tušit, že se jednou ve Švandu dudáka promění Zlatý slavík osobně. Muzikálová modernizace celku nijak nepomáhá a filmu nezůstává nic víc, než status dobově poplatné absurdity. Svým způsobem se jedná tak trochu o žánrovou kuriozitu, nicméně Ladislav Rychman má ve své dílně mnohem zdařilejší kousky. (28.02.2009)