Ztracený svět

Pôvabná, doslovná (až na tú nešťastnú ženu, ktorú by ste v knižke hľadali zbytočne), nemá a čierno-biela adaptácia Doyleovho ("Pes baskervillský") útleho chlapčenského románu stojí na atmosfére veľkého dobrodružstva, výkone cholerického mastodonta Wallacea Beerya (profesor Challenger) a silných trikoch. (09.01.2007)

Viděl jsem verzi, která měla 68 minut a díky tomu jsem zřejmě přišel o ono avizované cameo Sira A. C. Doyla. Těšil jsem se, ale zase tolik to nevadí, protože i tak bylo na co se dívat. Ztracený svět je úchvatný hlavně po trikové stránce, protože na to, že byl rok 1925, je to něco famózního. A nijak úsměvně to nepůsobí ani po 85ti letech od svého vzniku. Takto nadšený jsem bohužel už nebyl z příběhu. Ten mě zase tolik nebavil. (21.12.2010)

Co může divákovi nabídnout Ztracený svět z roku 1925 kromě slastného pocitu, že sleduje první filmové zpracování slavného románu Barbara Conana Doyla? Je to jasné, jsou to přeci k sežrání roztomiloučké vizuální efekty, které si vůbec nezadají s osm let mladším King Kongem ( od stejných trikařů) a dokonce se ani pranic nemusí stydět vedle filmů, jejichž datum výroby napovídá, že vznikly i o 50 let později ( "Ne, Krakene, já to tak nemyslel! Ááááááá! "Buchš, splaš, duc, duc, chramst"). O moc víc tenhle film nenabízí, rozhodně tedy ne v rámci rozvíjení charakterů, které snímek odbývá značně svižně. I když je fakt, že v seriálu z roku 1999 jsem si takového Roxtona užil až až, takže teď jsem se raději díval na toho papundeklového brontosaura a slintal. Obdivuji tvůrce, že s něčím takovým počítali. Plánoval jsem sice dát méně, ale ta boží závěrečná pětiminutovka mě dostala. (05.06.2007)

Kdyby Harry O. Hoyt koncipoval snímek jako pětiminutový přírodopisný dokument o jihoamerické fauně, tak bych možná i udělil jednu dvě hvězdy. Záběry kočkovitých šelem či hadů by se zřejmě nepodařilo prodat rovnou do National Geographic, ale jako nadšený zoolog bych jimi určitě nepohrdl. Režisér se však rozhodl vytvořit dlouhometrážní míchanici bez hlavy a paty, po které zůstane na tváři diváka značně křečovitý úsměv. Scéna s postavou, která čirou náhodou uklouzne na banánové slupce, má velmi daleko i do nepovedené grotesky a dosud marně patrám po jejím smyslu. Lost World se totiž kromě tohoto ústřelu snaží tvářit velmi vážně, k čemuž mají zřejmě pomoci i afektované herecké výkony. Když se však na scéně objevili dinosauři, vyprskl jsem smíchy. K jejich oživení byla použita naprosto triviální stop-motion animace, za níž by se bezpochyby musel stydět i žák prvního ročníku pomocné filmové školy. Chování dinosaurů navíc nedává nejmenší smysl a těžkopádný stegosaurus zde jeví známky větší hbitosti jak obávaný tyrannosaurus. Arthur Conan Doyle se musí v hrobě obracet. Kdo chce uvěřitelné dinosaury, ať se místo této nezáživné blbiny raději podívá na Spielbergův Jurassic Park. Odpad. (14.03.2017)

Klasické dílo, jehož tvůrcům vděčí filmový svět za mnohé. Ve srovnání s (o osm let mladším) King Kongem je Ztracený svět sice úsměvnější, ale nebýt ho, možná jsme se příběhu o té velké opici ani nedočkali. Budoucí Kongovi animátoři si tady navíc jaksepatří osahali stop-motion animaci (souboje ještěrů vypadají stále velice dobře) a když to vezmu kolem a kolem a dovolím si jedno ne tak úplně férové srovnání, oživili tady mnohem více dinosaurů než Steven Spielberg a jeho parta v Jurském parku. A ten závěr s brontosaurem ve městě? Nevídané. V roce 1925 musel být svět v šoku. (04.03.2012)