Neznámá bitva

No, Rusové šli evidentně do sebe, dříve útočily celé fronty, armády, sbory nebo alespoň divize, tentokrát nasadili pouhou rotu a udělali moc dobře. Kromě realisticky natočených bojových scén se otevírala i témata, která byla dříve tabu, a téměř dvouhodinová stopáž nepředstavovala žádnou překážku. Přemotivovaný politruk Rykov na mě sice působil jako karikatura, ale chápu to tak, že tady reprezentoval určitou sortu sovětských politických důstojníků (a nebylo jich málo), kterým to takto chtěli tvůrci spočítat. Líbilo se mi ale, jak pojali postavu politruka roty Žurkina, jeho rozpolcenost mezi stranou a lidskostí byla až lehce schizofrenická. Ve výsledku jsem byl až nečekaně spokojen. (25.11.2020)

Joj tohle mi sedlo. Docela by mne zajímalo kolik herců padlo při natáčení. Ať mi nikdo neříká, že všechna ta rotrhaná těla byly jen triky.:-) . Filmaři nám předvedli opravdu šílený masomlejn východní fronty na sněhobílém koberci, na kterém už jen pár červených kapek vypadá hrozně. Jak vypadá sníh, když chlapa rozpůlí minometná střela o tom asi netřeba hovořit. Velmi se mi ve filmu líbilo i to politrucké téma. Sice to bylo krapet přitažené za válenky, ale přesto jsem musel uznat, že z té vymyté palice šla na jednoho hrůza. Dostat se v Rudé armádě před popravčí četu nebylo nic nesnadného a v lepší případě to mohlo skončit trestným praporem, což byl trest jen o málo horší než kulka od soudruhů z popravčí čety. Chlapi z čety mi sedli, mělo to skoro všechno co bych chtěl aby ruský válečný film měl. Dokonce mi tam nevadila taková ta ruská uřvanost či snad lépe řešeno bodrost některých postav. Nadšení trochu skazil gerojský závěr, kdy jsem už jen čekal že kulometem zničí i nějakou tu německou opancéřovanou pruhovanou kočku. No to by ale asi nemohli točit Rusové... Nicméně jsem byl moc spokojen a dávám si do vaťáku 4 letáky aby bylo do čeho balit tabáček. * * * * (27.08.2020)

Dobře natočený válečný film z Ruska, avšak příliš mě nebavil. Úvodní akční scéna je velmi slušná, ale nezískaly si mě postavy, tempo je roztahané a atmosféra mě vůbec nepohltila. Nevím Ržev mi nesednul. Příběh***, Akce***, Humor>Ne, Násilí***, Zábavnost**, Hudba***, Vizuál****, Atmosféra**, Napětí***. 5/10. (09.08.2020)

Před nedávnem jsem vážně onemocněl. Diagnostikovali mi zhoubný optimizmus. Naštěstí jej můj proktolog odhalil včas, dříve než by začal metastázovat až do terminální euforie. Tudíž mi předepsal velmi silná depresiva, doporučil mi chodit často na pohřby, jatka a dětské onkologické kliniky, a taky intenzivně čumět na novodobé ruské válečné filmy, protože prý u nich zaručeně budu ječet zoufalstvím z těch škaredých digitálních mrdníků a z přiblblého telenovelizačního propagandistického Putinpatosu, snad horšího než od komančů či od Spielberga s Gibsonem dohromady. A věru pravdu děl, lapiduch jeden. Po medikaci Stalingradem, Zachránit Leningrad, Bitvou o Sevastopol a Koridorem života mi konečně svitla alespoň trocha beznaděje, začal jsem pociťovat mírný pesimismus a dokonce i jemné náznaky počínající klinické deprese. Čili má neradostná diagnóza směřovala ke kýžené remisi. A taxem si k dalšímu posílení své rekonvalescence naordinoval Ržev. A to jsem, kurva, neměl dělat! Vůbec jsem u toho neržval, hlavou se mi zase honily patologické myšlenky, že ten ruský válečný film zas ještě možná až tak v prdeli nebude, a vůbec celá ta tak pracně potlačovaná pozitivita se vrátila v plné síle nemilosrdné recidivy. Dvouletá terapie v hajzlu, jsem teď akorát tak závislý na depresivech a vypadá to, že pokud si ihned nepustím nejméně dvakrát za sebou výše zmíněnou sračkočtveřici a nedoplním ji jako akutní první pomoc ještě o stoprocentně účinné Hacksaw Ridge a Válečného koně, taxe záhy asi terminálně ujásám. Ty dvě bojové scény byly fuckt skvěle udělané a hodina a půl mezi nimi vyplněna solidně naturalistickým vykreslením charakterů sběře a vypatlanců v řadách Rudé armády, jakož i bezohlednosti a propagandistického a důstojnického zmrdství stalinistické válečné mašinérie, porážející Ádu jen kvůli osvědčené strategii „Jebať ljuděj, nas mnogo“. (31.07.2020)

Nikterak horentně hysterickou historií propíraná bitva u Rževu ve válečném roku 1942 se v rukou idealistického režiséra Igora Kopylova proměnila na snůšku zkreslených fakt a heroických charakterů. Technicky to také není dokonalé, ta mírná zaostalost ruských produkcí bude zřejmě věčná, ovšem několik decilitrů krevních šplíchanců a přítomnost drastických scén se rozhodně počítá. Dvě hodiny celkem plní nároky sugestivního diváka, který touží být ušpiněn a zmrzat v zákopech. Vojáci jsou příkladně oddaní samopalu i kořalce, na přetřes se dostanou německé letáky, rozházené ze vzdušného prostoru, jejichž vlastnictví se rovnou trestá smrtí. Nejvýraznější postavou je neoblomný a spravedlností posedlý podporučík ruské kontrarozvědky, který u jednoho postaršího vojáka takový leták nalezne. Ovšem následně dojde k nevěrohodné přeměně jeho charakteru. Němci jsou podáni pochopitelně velmi stroze. Stěžejní střet s nimi probíhá za tmy, což mě zrovna neuchvátilo. A závěr filmu byl absolutně nevyhovující. Snímek nemá proporce výsostně zajímavého válečného filmu. Rusové jsou líčeni coby absolutní hrdinské typy, až to bylo k smíchu. Nebyl jsem ale nikterak extrémně znuděn. Plynulo to celkem příjemně, jsou ale určitě věrohodněji podané filmy z 2. světové války. Tohle maniakální hrdinství už do moderního válečného filmu snad ani nepatří. Zmapování tehdejších válečných událostí zřejmě nezachutná historikům, divák, co na přesnou historii nehledí, nebude mít větších námitek. 6/10 (27.02.2022)