Candyman: Ďábelský přízrak

Candyman je v současném hororovém kontextu režijně a scénáristicky obdivuhodně opečovaný film, ve kterém se navzájem podporují dva velké talenty - DaCosta a Peele a jeden druhého zde střídavě podepírá, když kdokoli z nich zakolísá. Díky tomu se nedá film v žádném svém parametru nikdy úplně odsoudit (pokud nejste úplný kretén, viz níže). Nový Candyman tak není nabízející se white-guilt pózou - protagonista je gentrifikovaný afroameričan, který se snaží své společensko-kulturní pozadí exploitovat. Epizodičnost bílých postav (kde figurky snobských uměleckých kritiků patří teda někam o tři dekády dříve) lze odůvodnit pak tím, že o nich to tentokrát zkrátka není. Jejich vyloučení pak umožňuje silnější semknutí kolem bývalého ghetta a lidí s ním svázaných, kde hrůzou není nenadálé zjevení Candymana, ale jeho všudypřítomnost. Záběr kdy se vrah v pozadí pomalu vyklání zpoza dveří je děsivější než padesát tisíc lekaček zároveň. Jordan Peele dokazuje jako scénárista opět svoji výjimečnost, protože s příběhy o dědictví útlaku je o krok dál než zbytek (jakkoli závěr je už hodně doslovný a tendenční), dokáže objevovat, propojovat a žánrově parafrázovat afroamerická traumata a to mi přijde prostě skvělý. A DaCosta má cit pro práci s prostorem a vyprávění obrazy. Docela by se mi líbilo, kdyby to drželi dohromady dál. A sehnali si třeba tentokrát třeba lepší herce ještě. (23.11.2021)

Původní Candyman z roku 1992 patří mezi moje docela oblíbené filmy a rovněž tak i samotná filmová postava (Candyman - Daniel Robitaille) ztvárněná Tony Toddem. Toto volné pokračování (v žádném případě nejde o žádný remake, jak si někteří myslí!) úzce navazuje právě na první díl a zcela ignoruje další dvě pokračování (přestože i z nich si tvůrci vzali nějakou tu inspiraci). Měl jsem z tohoto filmu dost velké obavy, protože poslední dobou když už se někdo rozhodne vrátit zpět ke starým kouskům a natočí nějaké to pokračování nebo remake, tak to většinou dopadne velkým průserem a tady od toho nakonec taky nebylo moc daleko. Ač se mnou možná většina nebude souhlasit.   Ono bylo docela pěkné, že jsou zde vzpomenuty události z původního filmu, potažmo historie samotného malíře Robitaillea / Candymana, i nebohé Helen ze které média ve filmu udělala pomatenou vražedkyni, přestože pravda byla někde jinde, bohužel Tony Todd si tu k mému obrovskému zklamání skoro vůbec neškrtne (objeví se vlastně až v samotném závěru a na jednom obrazu), no a místo toho tu máme příběh o jakém si místním retardovi, který dával děckám bonbony a policajti ho pak neprávem umlátili a on se rozhodl pomstít. Koho to sakra zajímá? Vše nám je vysvětleno tím, že Candyman na sebe bere podobu neprávem zabitých lidí, kteří se chtějí pomstít, ale jak víme, jeho pohnutky byly trošku jiné a šlo mu hlavně o sebe a o to, aby o něm lidi mluvili a 5x opakovali jeho jméno před zrcadlem. Schválně, kdo z vás to někdy zkusil…?   Místo pěkně krvavých scén (i když ani originál nebyl přímo o brutalitě a krvi, ale spíše o síle příběhu), tady neustále řešíme rasovou otázku, diskriminaci černochů na úkor zlých bělochů, utiskování homosexuálů, jiných menšin – mě už tyhle kecy a nebo překrucování historie lezou neskutečně na nervy a to nejen v reálném životě ale i ve filmu. Co ale taky čekat, když většina tvůrců, včetně režisérky a herců jsou černoši. Už jen kvůli tomu si film prostě nedokážu naplno užít, i kdyby měl bůhvíjakou kvalitu.   Abych ale film jenom nehanil. Chtěl bych pochválit práci kameramana, který se v některých scénách neskutečně vyhrál a nabídl nám zajímavou podívanou. Především pak v těch, ve kterých figurovala zrcadla. Zrcadlové hrátky nám nejednou připraví vcelku zajímavou podívanou, bohužel co se týká gore, tady si zřejmě moc nevěřili a tak ve valné většině buď ucukla kamera do dálky, nebo se vše podstatné odehrálo mimo záběr kamer. Což zásadně ovlivňovalo i samotnou atmosféru.40% (29.01.2022)

On už původní Candyman akcentoval rasovou nesnášenlivost a tak se dalo počítat s tím, že současná verze půjde ještě mnohem dál. Nicméně že to naroste do tak obludných rozměrů, to mě nenapadlo. Ve spojení s k uzoufání nudným uměleckým světem to byla smrtící kombinace.  Ale budiž. Pokud by Candyman řádil jak za mlada, dalo by se ledacos přejít. Ale nic takového nepřišlo. On už samotný představitel muže s hákem působí oproti Toddovi necharismaticky. Jeho nástupy jsou navíc bez efektu, lekačka nepřišla ani jediná a o atmosféře se nedá mluvit vůbec. Ano, občas dojde na švihnutí hákem a pěkný gejzír krve, ale těch momentů je zoufale málo. Zatímco po prvním filmu si člověk dvakrát rozmyslel, než řekně něco do zrcadla, tak tady po tom bych poslal candymanovat do koupelny šišlající batole. Velké zklamání. 15% (24.09.2021)

Candyman, nemilosrdný muž s hákem, je zpět. A já jsem mile překvapen, byť ani první film předchozí trilogie, ani tento (jasně, navazuje na ten první) nevytěžil dostatečně předlohu C. Barkera, velmistra hororu. Naštěstí nevznikla bohapustá řezničina, na níž nemusí chodit člověk do kina, ale stačí mu doma na obrazovce. Nešvar mnohých pokračování je právě v tom - dáme tam ještě více krve a mrtvol a bude to lepší. Jenže ono to je většinou horší. I tak zbyl prostor pro řezání či gejzíry z proseknutých hrdel. A jedna z nejhezčích scén je ta, kdy kamera pozoruje zvenku postavu vznášející se do vzduchu a malující krvavou stopu po okně. Candyman je totiž vidět jen v zrcadle. Skvělá hudba připomene několikrát P. Glasse, jenž ji skládal pro první a druhý film trilogie a zde zazní jeho song Music Box. A bzukot včel byl v kině krajně nepříjemný. Pěkná kamera - nejlepší jsou obrácené mrakodrapy tonoucí v mlze a různé nájezdy. Barker sice rasovou problematiku v povídce neřešil, ale zde se vychází z prvního filmu, tudíž se nabízí. OK. Nebyla obtěžující. Snad jen zšenštilý Troy mi vadil, páč v Barkerově světě by se rozhodně neobjevil (ač sám gay, jeho gay postavy byly vždy chlapi, ne směšné karikatury). Fanoušci přímočarých slasherů nadšeni nebudou, já byl spokojen. (31.08.2021)