Rána z milosti

Uzivatel verbal asi fakt bude mat pravdu, ze tato databaza definitivne vyteplela a pribeh o o dvoch bukviciach co sa zamilovali do seba tu nasiel hodne nadsencov ... ja ale stale dufam, ze to objavi par triezvejsich uzivatelov, ktori tu zbuznelu homoromantiku az tak nemusia a ze to klesne z horucich 77 % na triezvych 40 - 42 %. Nadej predsa umiera posledna : 10 % (26.10.2019)

Upraveno v září 2021. Film Rána z milosti je poezií lásky i odmítání, lidské i politické emancipace v bouřlivých vášních života, války a smrti. Volker Schlöndorff zfilmoval stejnojmenný román francouzské spisovatelky Marguerite Yourcenar z roku 1939, v němž byla německá hegemonie postavena prvotnímu komunistickému rozmachu, tedy objekt jeho ideové sympatie. Kuronsko a Livonsko byly z historického hlediska vždy ohniskem velmocenských svárů, z nichž nejzuřivějšími byly germánské a ruské zájmy (německá pobaltská šlechta výhodně vycházela s carským absolutismem a v Pobaltí patřilo nevolnictví k těm nejbrutálnějším). Z mnoha důvodů bylo Lotyšsko v počátcích bolševické expanze rudé (rudá agitace vsadila na slib o rozdělení půdy velkostatkářů mezi rolníky a bezzemky), carské Rusko se v úzkých vzdalo Pobaltí ve prospěch Německa, leč to mezitím prohrálo válku (ale německé vojenské jednotky byly vítěznou stranou nadále používány pro zastavení rudé hrozby, navíc se slibem o půdě pro bojovníky). Výsledkem zuřivosti byl rudý teror, střídaný bílým terorem a na pozadí všeho postupné a bolestné vyhlašování nezávislosti. Pozadí děje filmu je nepřehledná politická situace války, ale jeho ústředním zájmem je láska, odmítání a snahy o vyvolání žárlivosti a pocit zhrzení a ponížení s nebývalými následky úplné destrukce a rozvratu země, lidí a nadějí. Válečné události jsou na okraji, v centru je nitro člověka, jde o poezii lásky uprostřed vřavy bojů a je intenzivně složena z rámů a obrazů slovenského kameramana Igora Luthera. Vypravěčem vzpomínek a hlavní mužskou postavou je Erich von Lhomond (pozoruhodný Matthias Habich), pruský důstojník a velitel dobrovolného německého sboru v místech jeho dětských krůčků. Na první pohled je jeho zjevnou snahou soustředěnost na vojenskou misi a intimita je jeho soukromým tajemstvím, v němž pro ženu není žádné vhodné místo. Hlavní postavou filmu je Sophie de Reval (velmi zajímavá Margarethe von Trotta), domácí paní panství, stržená vírem nové politické emancipace i vášní svého srdce, protože odmítání se provokuje sexuální nevázaností, ponížení se neodpouští. Z dalších rolí: Sophiin bratr, pán Kratovic, Erichův blízký přítel a důstojník dobrovolníků Conrad von Reval (Rüdiger Kirschstein), senilnější tetička sourozenců Praskovia (tanečnice Valeska Gert), bývalý Erichův spolužák a německý důstojník s opětovaným (to díky vzdoru) zájmem o Sophii Volkmar von Plessen (Mathieu Carrière), první objekt oné Sophiiny vzdorovitosti Franz von Aland (Frederik von Zichy), tyfem zatížený lékař německého sboru Dr. Paul Rugen (Marc Eyraud), vesnický krejčí a vůdce povstalců rudých Grigori Loew (Franz Morak), či věrný starý sluha na zámku Michel (Hannes Kaetner). Film Rána z milosti je osobitou poezií neopětované lásky s konfrontací politické emancipace prostřednictvím zuřivé války. Obrazová estetika je nejsilnější stránkou a ta je podpořená hudební notou Stanleye Myerse! (19.11.2010)

Tak mě Schlöndorff opět nezklamal, to jsem rád :-) Silný příběh, skvěle napsaný a promyšlený scénář včetně různých detailů (třeba to, jak Sophie v závěru říká Erichovi ty samé fráze, jaké říkal na začátku on jí), slušné herecké výkony, solidní filmařská stránka, dobrý námět, který je fajn vidět z doby, kdy měl světu co říct a nestala se z něj módní záležitost, která je teď v skoro každém filmu... A hlavně to celé dohromady opravdu funguje. Své chyby to sice má a úplně dokonalý zážitek to určitě nebyl, ale z mé strany to i tak je velká spokojenost. 4* (07.05.2022)

Nenaplněná láska, území nikoho a stále probíhající konflikt. Potěšily mě dobové reálie, podařilo se mi nasát tu prazvláštní atmosféru, bavilo mě sledovat nejistý a komplikovaný vztah dvou nešťastných jedinců, který ani nemohl skončit jinak. Zaujal mě ten velmi chladnokrevný konec. Moje druhé filmové setkání s Volkerem Schlöndorffem se mi líbilo více, hodnotím silnými 4* (přesto jsem znovu cítil tu jakousi odtažitost, možná jeden ze znaků režisérova stylu, nevím). (01.05.2013)

Tísnivá atmosféra dnes zcela zapomenutých let přechodových konfliktů mezi válkou a meziválečným mírem ze začátku minulého století je důležitá pro pochopení toho, co se dálo o několik let později. Krutost druhé světové války měla svou předchůdkyni a v tomto filmu ji poznáváme víc než z blízka. Srovnáváme-li události RÁNY s našimi dějinami - u nás i v Pobaltí se rodily nové státy - je tu jeden podstatný rozdíl. Zatímco příchod našich legionářů do pohraničních území nemalá část německočeského obyvatelstva přijímala s úlevou tváří v tvář hrozbě pandemických a epidemických nemocí i hladomoru už proto, že je - s výjimkou protičeských frází a nenávisti - také neměl kdo hájit proti množícím se zločincům všeho druhu, v Pobaltí zbytky německých armád, opírající se o německobaltskou minoritu, soustředěnou kolem šlechtických velkostatků, sehrály v bojích mezi rodícími se ozbrojenými silami vznikajících pobaltských států mezi Královcem a Petrohradem a bolševickými rudogvardějci roli rozhodného a relativně silného autonomního jazýčku na vahách. Atmosféra nejistoty a rozkladu, soustředěná do jednoho z těchto aristokratických obytných areálů, v nichž snad ještě z válečných časů působí lazaret, se koncentruje i do neobvyklého trojúhelníku nevyslyšených vášní více i méně klasického hlasu pohlaví, hledajících marně útěšnou i léčivou jistotu silného, opětovaného citu. Vynucený odjezd německých jednotek (na podzim 1919 jsou podepisovány a uzavírány konečně mírové smlouvy známé pod historickým souhrnným označením versailleského systému) uzavírá i život rozervané aristokratické ženy-komtesy. Klasické dílo německé nové vlny uvádí v titulní úloze u nás v širších diváckých vrstvách neznámou proslulou německou herečku Margaretu von Trottovou. Příběh takřka stoletý si zachovává i dnes, třicet let po svém uvedení, svěžest pohledu, věrnost atmosféry i záměrně zvolenou nezaměnitelnou působivost černobílého hraného filmu. (03.10.2008)