Příběh služebnice

Teokratická dystopická diktatura jako alternativa dnešního vývoje. 1) Ve srovnání se seriálem je film rychlejší, pořád se něco děje. Seriál je naproti tomu výrazně propracovanější v detailech a lépe u diváka vyvolá pocit bezútěšnosti. 2) Zaujal mě 30letý Aidan Quinn (řidič Nick) a 28letá Elisabeth McGovernová (lesbická Moira). 3) V titulcích je uveden rok výroby 1989. (15.11.2017)

Prvních 15 minut mi přišlo skvělých, ale ačkoli i pak to nějakou atmosféru mělo, celý příběh se rozplizl na něco ne zrovna záživného. Přitom ten děj je celkem zajímavý, jen se to celé vyvíjí zbytečně pomalu, po filmařské i herecké stránce to taky není bůhvíco a taky jsem doufal v to, že ten totalitní svět na pozadí bude mnohem líp vykreslený, protože to mě na tom všem zajímalo úplně ze všeho nejvíc. A taky se nemůžu zbavit dojmu, že z toho šlo dostat víc. Většina věcí je zde řešena buď moc rychle nebo vůbec. Takhle to v mých očích není na víc, než na lepší průměr, i přes ten skvělý začátek a konec a pár jiných povedených scén. 3* (24.07.2021)

Dovedení starozákonního příběhu o Jákobovi a služebnicích (otrokyních) jeho ženy Ráchel, která dlouho nemohla mít děti, do absurdity. V tom příběhu dá Ráchel Jákobovi své dvě otrokyně, aby porodily "na její kolena", tedy jejich úkol končil tím, že odrodily a dítě odevzdaly své paní. V dávných dobách to na Východě zřejmě byla běžná praxe a v té době to asi i zapadalo do pojetí rodiny, plodnosti a podobných záležitostí. Nicméně věřím tomu, že v Americe by za okolností ukázaných ve filmu něco takového bylo možné i dnes nebo v blízké budoucnosti. Ono tam totiž k podobným věcem díky zacházení s Biblí jako s neomylnou knihou platnou ve všech detailech i pro dnešní západní společnost, už dochází. Vynikající námět, který by si zasloužil lepší zpracování, ale i tak hodnotím dost vysoko. (10.02.2013)

Znepokojivá vize dystopické budoucnosti, ve které vyniká hlavně ten nápad se sexuálními otrokyněmi/náhradními matkami. Ještě víc zneklidňující je ten fakt, že se tam všichni ohánějí biblí a náboženstvím. Logikou to ale nepřekypuje, takže vás napadají takové otázky jako: jak je možné, že se lidstvo dostalo až do tohoto bodu? Proč je třeba provádět oplodnění pomocí jakéhosi obřadu, když by to šlo i bez pohlavního styku? Proč se ty služebnice tak pokorně nechají zmanipulovat a chovají se jak brainwashed loutky? Je to prostě celé takové nedotažené. A pak je tu to zpracování, které hraničí s televizností a chabým rozpočtem. Herecké výkony raději moc nevnímat, obzvlášť u všech těch ženských dozorkyň a otrokyň - to je jak lít do očí rozžhavené olovo. Taky hlavní hrdinka (Natasha Richardson) se pořád tváří tak nějak pozitivně. Žádný náznak vzdoru a odporu - pořád má ve tváři takový ublížený, ale usmívající výraz, i když jde do tuhého. Takže až na tu původní myšlenku dost nepovedené. (30.08.2024)

Dystopická sci-fi je osobitým Schlöndorffovým "předpostmodernizačním" vkladem do diskusí o budoucnosti civilizace, jak byly vedeny na přelomu druhé a třetí třetiny minulého století. Více než k Zamjatinovu románu MY ukazuje k Londonově ŽELEZNÉ PATĚ nebo Čapkově BÍLÉ NEMOCI a evidentně pracuje s myšlenkovým světem stále současné americké náboženské fundamentalistickí pravice, která v některých ohledech připomíná postupy a techniky militantního islámu (např. KKK). Herecké výkony odpovídají zvolenému žánru, tj. více hrají do dějových linií než do individualizovaných postav, což je v případě tohoto žánru specifická nutnost. Svěže odvyprávěný děj směřuje k odhadnutelnému závěru a viditelně naznačované naději. V dějinách sci-fi jde o jedno z jejích standardních témat, v dějinách kinematografie hraného filmu o nadprůměrně odvedenou koprodukční práci, z pohledu diváka o nevšední podívanou na téma, jež je dnes opravdu aktuálním nevšedním diváckým zážitkem. (12.05.2011)