Ztracená čest Kateřiny Blumové

Nepříjemný film, nebál bych se dokonce v některých momentech použít kontroverzního přívlastku odpudivý. Ideologicky vyhraněný snímek, u kterého se zdráhám použít označení levicový, mnohem přesnější by bylo nazvat jej levičácký. Mýlí se ten, kdo považuje za ústřední téma filmu konflikt senzacechtivého bulváru a nevinně nařčeného jedince, který se snaží uchránit své soukromí. Ztracená čest Kateřiny Blumové není nadčasový film, naopak je tím nejtěsnějším způsobem spojený s konkrétními událostmi a procesy odehrávajícími se v Západním Německu 1. poloviny 70. let. V průběhu 60. let na německých univerzitách a v kulturním prostředí sílil vliv radikální levice velmi kritické ke stavu německé společnosti, zatímco zbytek populace si v klidu užíval plodů německého hospodářského zázraku. První vlna atentátů RAF Německo šokovala a znechutila. Měšťanský tisk se (logicky) opřel nejen do teroristů, ale začal rozpitvávat jejich ideová východiska a společenské zázemí. Radikální levice se ocitla v izolaci a čelila sílícímu tlaku konzervativní většiny. Ztracená čest Kateřiny Blumové je jedním z plodů frustrace, kterou levičáci tehdy zažívali. Myslím, že kdyby Ulrike Meinhofová žila, byla by ze snímku nadšená a ochotně by souhlasila s vysvědčením, které tvůrci udělili německým úřadům a sdělovacím prostředkům. Film pracuje s černobílými, silně polarizovanými charaktery, ve své umanuté kritičnosti k tomu, co pokládá za německou realitu, je silně tendenční a to filmu dnes výrazně ubírá na síle. Nositelé státní moci jsou bezohlední, neštítí se jakýchkoli metod, sdělovací prostředky jsou manipulativní a ochotně policii donáší - ostatně stejně jako "běžní" občané názorově ukotvení ve své hnědé minulosti. Z každého záběru je patrné, jak silně se tvůrci filmu neztotožňovali s prostředím, které je obklopovalo, jak moc jim záleželo na tom, vylíčit tehdejší společnost jako hysterickou, stádní a manipulativní. Osobně mi dnes manipulativní přijdou spíš filmové prostředky, které režisérská dvojice používá. Lze si klást otázky, které tvůrce evidentně nezajímaly. Hrdinka snímku je v nejlepším případě naivní a nezodpovědná (za Ludwiga Göttena si dosaďte Jiřího Kajínka s jeho sborem nadšených fanynek), v horším případě si Káťu Blumovou lze představit jako členku teroristické sítě, protože i taková interpretace je možná. Každopádně pojetí cti podle Margarethe von Trottové a Volkera Schlöndorffa se nápadně podobá tomu, jak ji vnímají italští mafiáni nebo členové kavkazských klanů. Celkový dojem: 40 %. (10.10.2017)

Mladá žena se neměla seznamovat s mužem podezřelým už na první pohled. To za prvé. Měla se seznámit s mužem, který není na první pohled tak nápadným teroristou jako herec, co představoval už od pohledu podezřelou existenci. Za druhé - Je to příběh, kde se mladá žena dopustila chyb, které média a běžný lid někdy trestají, jindy si toho či onoho ani nevšimnou. V té době, v 70. letech bylo v Německu několik akčních skupin, s jasnými cíly i postupy jak jich dosáhnout. Že se někdo zapletl s jejich členy, tak to už byl jeho problém. Mladá žena prostě chybovala, takže nesla následky. (01.09.2010)

Docela rozporuplný film. Kritizuje šikanu policie a tisku, zvláště média z toho nevycházejí vůbec dobře. A tento rýpavý a obviňující postoj oceňuju, je to důležité téma. Avšak bohužel ta (hrdinka), která podstupuje teror těchto 2 „organizací“, není zrovna moc šťastně zvolená, no vlastně vůbec. Její chování mě totiž nanejvýš iritovalo, štvala mě a místo lítosti jsem byl k jejímu neštěstí čím dál více apatický, a to je v tomto případě dost zásadní nedostatek. A změnilo se to až po onom „činu“, kdy jsem s ní konečně plně sympatizoval, škoda ale, že přišel tak pozdě. A hezky to uzavřel závěrečný projev, ze kterého se člověku chce opravdu zvracet. Vidím to na slabší 4*. (10.08.2013)

Dobře gradovaný thriller s perfektním výkonem hlavní představitelky. Závěrečný projev na hřbitově svojí pokřiveností připomíná Hitlera. Za líbivými kecy se schovává potřeba zvyšovat náklad plátku ať to stojí, co to stojí. Společnost, zbavená schopnosti přemýšlet, se stává stádem a běží s pochodní nenávisti upálit pomyslné čarodějnice, na něž bulvár ukazuje. Fantastický námět, jehož filmové zpracování bohužel mělo ze pár hluchých míst. (30.04.2011)

Opomenutím hrdinčiny minulosti, bez vyjasnění jejího vztahu k domnělému teroristovi, je záměrně odsunuta otázka viny. Obžaloba míří k obecnějšímu tématu upřednostňování společenského pořádku před právy jednotlivce. Potlačení lidského rozměru, objektivizace a přehlíživost ve vztahu ke Kateřině Blumové, ve zkratce psychologická rovina filmu, stále vyvolává mrazení. Problematičtější je rovina ideologická. Proces stárnutí Ztracené cti uspíšila její otevřená političnost a jednostranné vyznění. Nevadí mi zjevný příklon k levici, nýbrž samozřejmost, s jakou je fašizován svobodný tisk (zde s jasnou návaznosti na Bild Springera, nenáviděného zosobnitele konzumního kapitalismu). Raději než takto unáhlenou reakci na soudobé dění (medializace soudních jednání s vedením skupiny Baader-Meinhofová), reakci opožděnou. 70% (09.01.2012)