Vracenky

Další z pokusů nahlédnout do minulosti retro optikou přítomnosti tentokrát v podání Jana Schmidta. Vracenky hrají na jistotu: žižkovské dítě 50. let 20. století. A já znovu říkám, že tohle téma je mi zkrátka blízké. Ne tak uvěřitelný je ale zbytek - maminka, náboženství, to druhé (oficiální) náboženství a minimální pozůstatky války. Postrádám uvěřitelnou poetiku a vůbec lidství obecně. To je podle mě to, co Vrácenkám, ve srovnání s Kachyňovými filmy, chybí. Vracenky jsou líbivé, očekávatelné, a proto nevypovídají ani tak o těch padesátých letech, jako spíš o euforii a "nadhledu" počátku let devadesátých. (18.11.2014)

No úplně suprové retro - dítě popisuje nejblbější dobu naší země, 50. léta. Nejhezčí roli si tu střihl pan Suchařípa v úloze ředitele školy pokousaný od žáka a pak Olda Navrátil, prakticky můj soused z Třebíče, který tu hraje charakterního antikomunistu, majícího ze svého názoru dost velké potíže. "Říkám, američani jsou tu za měsíc a pak vás komunisty pěkně pověsíme." Film je černobílý a mám pocit, že mu dodatečně dodělali zrno na počítači, což mu jedině svědčí. Tohle by mělo mít řádnou reklamu a ne Bathory a Svatba na bitevním poli. Moc pěkná, byť smutná a bohužel realistická podívaná. (05.04.2009)

Je vidět, že těsně po Něžné revoluci byl český film ještě stále na vysoké úrovni. Nová doba umožnila vznikům několika filmům s novým pohledem na dějiny poválečného Československa. Kina sice diváckým úspěchem převálcovali Černí baroni spolu s Tankovým práporem, ale jako mnohem přínosnější snímky vnímám Tichou bolest, Obecnou školu a Vracenky. Ve jmenovaných filmech lze vnímat do jisté míry i nostalgicky až (tragi)komické odlehčení, nicméně historická složka zůstává v popředí. Vracenky se vrací do začátku 50. let, do doby budování socialismu, autenticky zobrazného ve filmu pomocí archivních záznamů a dobových písní. Vizuálně je film černobílý, uvnitř ale rozhodně černobíle nepůsobí. Velké budování "šťastných" zítřků se konfrontuje s každodenním životem neúplné rodiny, v níž je máma členkou strany, ale současně v soukromí zažívá i tragedie spojené s touto temnou dobou včetně pobytu ve vězení. Hodně mě upoutalo, že celý příběh je zpracován z pohledu hlavní postavy Honzíka Domnosila, jenž svýma dětskýma očima sleduje události podivné doby, tak trochu coby součást svého dospívání ve škole... kde vyučování obsahovalo i uznávaní kultu osobnosti Stalina nebo naopak vytrhávání portrétu soudruha-zrádcu z učebnice. Mluvený komentář hlavního hrdiny v kontrastu pak nabízí pohled na všechny tyto zážitky s časovým odstupem. Řekl bych, že VRACENKY jsou jedním z nejlepších čs. filmů ze školského prostředí, také protože vedle silného aspektu politického pozadí zobrazují i standardní problémy malých žáků ve škole včetně malého vyvádění, velkých ojedinělých malérů (zde šokující kousnutí ředitele nohy, se zajímavým vyústěním voči starším spolužákům) i vážné šikany. Smutek a bolest z doby se střídá s hravou groteskností, hodně mě třeba upoutala dětská zvědavost po hodině "zakázaného" náboženství a po víře. Patrně nejlepší film Jana Schmidta, výborný nápad s černobílým obrazem i téměř nehereckým obsazením (sympatická neokoukaná Jana Špaňůrová). (90%) (18.07.2018)

Iba včera som písal o svojej precitlivenosti na historické reálie, ak sa týkajú doby, v ktorej som žil, a deň po vydarenom PF 77 som mal možnosť vidieť ďalší film, ktorý ma prekvapil a potešil. Vracenky sú málo známym, ale veľmi vydareným retro filmom, ktorý upúta nielen čudným názvom. Dobrým nápadom bolo pozrieť sa na zlé obdobie našich dejín optikou desaťročného chlapca a ešte lepším nakrútiť film ako čiernobiely. Potom už stačilo dohliadnuť na to, aby štyridsaťročný odstup od zobrazovaného obdobia nebol viditeľný a výnimočný film bol na svete. (17.12.2011)

Pozapomenutý klenot 90. let. Na hektickou dobu 50. let, na všechen ten idealismus, ideologie, náboženství, vykonstruované politické procesy a celkově na děsivě temné období našich dějin je zde nahlíženo skrze malého chlapce a jeho dětský pohled na svět. Trochu zvláštní kombinace, ale ono to funguje. Tíživá atmosféra je prokládána zábavnými zážitky hlavního hrdiny. Již dlouho jsem se takto nedojal a zároveň nezasmál... (14.08.2011)