Den sedmý, osmá noc

Rok 1969, scénář Zdeňka Mahlera, režijní spolupráce Evalda Schorma s Janem Kačerem. Film Den sedmý, osmá noc nemohl skončit jinak než v trezoru. Každý podezřívá každého a nikdo si nemůže být ničím jistý. Největší strach pramení z toho, co nelze spatřit, chytit za ruku, pojmenovat. Ale jde to po nás, po nás nebo po nich. Důvod určitě je. Pro každou z variant. "Existuju, tedy jsem vinen." Tísnivá paranoia, groteskní absurdita. Nakonec vše ztrácí smysl, protože se může stát cokoliv. Nebo také vůbec nic. V takovém ovzduší je vše ospravedlnitelné. (13.09.2017)

Chaos a zmatek je svým způsobem předností tohoto filmu. Bohužel na mě ho tam bylo až příliš. Davová hysterie, která padla na celé městečko, způsobí nevraživost a strach mezi lidmi, nikdo nevěří nikomu, ničí se lidské hodnoty, morálka upadá. Z filmu přímo tryská syrovost a ničím nepřikrášlená realita poslední dnů šedesátých let. Šokující jsou především odvážné erotické scény (Skořepová, Fialová), ovšem šokující je i pomatení vesničanů (fanatický Kačer, autokratický Libíček, zmatený Bek). A do toho zmatku se odehrává vesnické divadlo, které vesničané nemůžou pochopit - novozákonní a jiné alegorie - a vyobrazí si je špatně. Filosofové si na tomto snímku asi smlsnou, ale já, běžný konzument nikoliv. (27.07.2013)

Spíš jedinečná studie paniky a chaosu vyvolaných strachem z neznámého než nějaké složitě zašifrované podobenství. Přesně vyobrazené absurdně sebelikvidační chování lidského stáda se skvěle trefenou tíživou atmosférou všeobecné nejistoty, dezorientovanými předáky předstírajícími rozhodnost, žertéři zhoršujícími situaci snahou o její odlehčení, samozvanými duchovními vůdci, sebevědomými chytráky hrajícími ze zvyku o iluzi vlastního prospěchu i za naprosto nepřehledných okolností… Instinktivní snaha o manipulaci každého každým, na povrch vyvřelé osobní frustrace v čele s všudypřítomnou sexuální neuspokojeností… Abstraktní vsuvky naznačující, že by nějaké nebezpečí mohlo být, aniž by se ukázala jeho povaha nebo aspoň najisto potvrdila jeho existence, osobně považuju za skvělý způsob, jak v tom diváka nechat vykoupat společně s postavami. Pozor, malý spoiler: To, co se za hlasitého jekotu a přitom nikým nepovšimnuto snáší na vesnici, lze koneckonců jednoduše vyložit jako strach sám. S kým nebo čím se to pak ale obecní blázen na konci tak radostně vítá? :Konec malého spoileru. Takové až lynchovské hádanky, nebo chcete-li naschvály, mám moc rád. A další plus: ani vteřina dobového formanovsko-homolkovského trapnohumoru, ač by se mnohde nabízel – trapného je tam až až, ale nemilosrdně, bez nouzového východu směšnosti. — Měl jsem to štěstí vidět Den sedmý, osmou noc někdy kolem revoluce v kině (pravděpodobně starý zlatý neoficiální matfyzácký filmový klub) a všechno mi do sebe dokonale zapadalo a zapadá doteď; uspěchanost či nedodělky tam v podstatě nevidím. Pro mě jeden z nejméně doceněných a nejnespravedlivěji zapomenutých filmů nejen české nové vlny. (27.09.2012)

Černobílé podobenství Evalda Schorma a Zdeňka Mahlera, narychlo natáčené jako odezva na vstup sovětských vojsk do ČSSR v roce 1968. Film vypráví o obyvatelích jedné české vesnice, které nejprve pobaví varovné hlášky místního idiota, znepokojí herci s kočovným divadlem, kteří sem přijedou a nakonec zpanikaří, když zjistí, že zmizel přednosta stanice a na nádraží se objevily cizí vagóny. Do toho se z nebe sem tam ozývá podivný hluk. Snímek bývá přirovnáván k podobenství Jana Němce a Ester Krumbachové O slavnosti a hostech. Přijde mi to poněkud přehnané. Na Dni sedmém... mi přijde, že je znát uspěchanost, s jakou se film točil, i jak rychle scénář vznikl, takže celá moralitka je tak prvoplánová a průhledná jako rybí měchýřky. To, že neznámá hrozba může v lidech vybudit zlo, kdy i hodný a rozumný pan učitel jde, zabije a dokáže si to logicky odůvodnit, jsou sice zajímavé myšlenky, avšak vzhledem třeba k zmíněnému O slavnosti a hostech značně zjednodušené. Kde nabízí Jan Němec mnohovrstevnost a určité zvraty, zde jde příběh prvoplánově kupředu a zaujme snad jedině scénou hromadného znásilnění postavy v podání tuším Ljuby Skořepové, která se tu objeví na tehdejší dobu velmi odvážně zcela a viditelně a na několik minut nahá. (Pravda, někdo by z toho spíše mohl mít zlé sny? :-)) Navíc celé řazení scén působí značně chaoticky, v té hromadě postav má divák problém se vůbec zorientovat, natožpak s nimi něco spoluprožívat, a i když vím, že se Den sedmý, osmá noc má řadit ke klasice českého filmu, právě jako divák jsem byl filmem slušně řečeno rozčarován. (29.10.2018)

„Respektive ono to říká…ale něco jinýho. Všim sis tý smrtky? Samý narážky, samý symboly…“ Věta, jež dokonale vystihuje film, u kterého musíte (chtít) přemýšlet a rozpoznávat, protože ne vždy jsou narážky a symboly tak úplně zřejmé. Film totiž zdaleka není jen jakousi metaforou a reakcí na příjezd sovětských vojsk, jak jsem se domníval před zhlédnutím. Zajímá se o psychologii člověka a její proměnu v davu (ať už sleduje místního blázna/učitele či stádo). To nejlepší na filmu je atmosféra. Vzrůstající paranoia, nedůvěra, hysterie, hrůza, nejistota, pocit nebezpečí, zasévání strachu a pochyb, rozvracení, lynčování, vylučování z vlastních řad, totální davová psychóza, postupná přeměna lidí ve zvířata, psychedelické „nálety talířů“…to vše tvoří nezaměnitelnou, nepříjemnou a fascinující atmosféru, která jisté věci pojmenovává a charakterizuje až mrazivě přesně. Jako celek film působí možná poněkud těžce, ale na kvalitách a celkovém dojmu to nic neubírá, za mě to budou silné 4*. „Co sníme, to nám nikdo neveme!“ (11.11.2017)