Farářův konec

Až při druhém zhlédnutí jsem si všiml, jak si jsou obě Schormovy frašky podobné. „Tak já tam vrazim toho flanďáka.“ Jak Schorm ztotožňuje „postavy“ s jejich „herci“ (a zpochybňuje tak skutečnostní statut všeho, co se ve společnosti děje), je jen jednou dimenzionálností jeho filmu. „Akorát ten Lojza je tak trochu anachronismus.“ Schorm se Škvoreckým směstnávají sto let (ba víc) do jediného okamžiku. Celková atmosféra i různé detaily (včetně těch dnes už nenápadných) dokonale matou diváka, v které že době se to vlastně odehrává. Náznaky starého dobrého středověku šperkují směs zlaté éry sedláctva v 19. století s katastrofou komunismu. Svorníkem je kantor, komunistický demagog stejně jako prostomyslný josefinský osvícenec. Každopádně blbec s funkcí. Pokrok: „lidi se budou mít tak nějak rádi“. Do toho babčina televize jako jediný průhled do soudobého světa (k vidění je třeba Přenosilka nebo sám mudrující Škvorecký). Na této podivuhodné scéně se odvíjí boj mezi náboženstvím a „vědeckým ateismem“, boj mezi starým a novým opiem. Přichází flanďák, ušlápnutý kostelníček, falešný farář. Obejme osud, který ho vzal za pačesy a stává se svatým velebníčkem. Je to ale dost divná ves. A to je třetí dimenzionálnost: jakoby celá společnost se svými masovými jevy a instancemi smrsklá do jedné obce. (Obzvláště půvabní jsou „elementi“.) A dvě mocnosti soupeřící o „budoucnost“ – o děti. A všichni touží „využívat služeb“ svého nového faráře. A on? „Kam se hnou, Kristus Pán se na nich pořád dívá.“ Jeho příběh je stylizován dle evangelií – a tak ho vidí „Jan Páně“: příjezd na oslíku, pokušení na poušti atd., až po proces (Ježíš jako Mesiáš, kostelník jako farář) a konec na dřevě mezi dvěma lotry. (Jen to vzkříšení tady chybí.) Jména: Jan „miláček Páně“, Juda, Magdaléna, Antonín. Postupně jde do tuhého a divákova pozornost je přesměrována od pokrokového tlachání k nepokrytě předvedeným praktikám bolševické zvůle. A u všeho „pozorovatelé a poradci“ – autoři filmu hrají se zcela odkrytými kartami. Svatý Václave. Všechna čest Schormovi, jak dokázal s drzou samozřejmostí připomenout, že tohle je země křížů u cest, země tisíc let pokřtěná, když právě tento živel povolává nejen k tragikomické konfrontaci s tupým prázdným pokrokářstvím, v němž si užitečný blbec bolševiků tolik libuje, v němž vidí spásu světa, ale posléze i k odsouzení bolševického teroru a tupě přihlížející společnosti. O čem je vlastně ta úvodní pouťová píseň? Loupežníci zavraždili kupce. Fraška. Skvělý Libíček, krásný Brodský. Vrátím-li se k onomu směstnání stoletého času do jediné scény, vidím, co znamená název. Ano, toto je stoletý okamžik farářova konce. (03.08.2011)

Hodně rozporuplný film. Biblická alegorie na Ježíšův život, konflikt křesťanské víry a komunistického přesvědčení, místy i docela vulgární komediálnost. Vnímat se tento film dá opravdu na mnoha úrovních. Závěrečná scéna „ukřižování“ pak při pozorném čtení nese přímo atributy geniality. Přesto, že se jedná o zdařilý film, postrádá Farářův konec ve své alegoričnosti onu poetickou hravost Juráčkova Případu pro začínajícího kata nebo hořkost Němcova snímku O slavnosti a hostech a ve své mnohovrstevnatosti se občas tak trochu ztrácí. Škvorecký konečnou verzi příběhu popisuje jako „platónskou ideu české vesnice, protknutou jako trny konkrétnem tajné policie a zarámovanou do struktury chaplinovské frašky". (26.08.2010)

Nebudu předstírat, že jsem unešen ze Schormovy „kožené a suché“ filmařiny, nepřetržitého sledu metafor a alegoriíí jen proto, abych neztratil tvář. Úsměv a humor je intelektuálně zakódován a skryt za unylé cukání koutky a ospalé mžourání Evalda Schorma i Josefa Škvoreckého a příliš ho neuvolňuje ani precizní kamera Jaromíra Šofra. Z„nové vlny“ je mi Schormova tvorba nejvzdálenější, přestože jsem si dobře vědom její hodnoty. Farářův konec není výjimkou. Má všechny atributy kvality, ale já je ocenit nedokážu - až na jediný :-) Zbožňuji scény s babičkou v posteli, ostatně jako Josefu Pechlátovou ve všech filmech. (06.02.2009)

Taková zábavná fraška o jednom zbožném kostelníkovi, který by rád, ač je sám velký hříšník neboť na jeho duši leží velká lež, pomáhal jiným hříšníkům k očistění. Vesnice, kde se chtějí všichni upřímně polepšit, je jako stvořená pro faráře tohoto typu. Komediální rovina filmu je základem kvality, nechybí absurdní výjevy (stavění rozhlasu, nebo stále uniformovaný Jan Schmid) výborné dialogy kantora s farářem a samozřejmě jemné zamotání děje, ať je to fraška se vším všudy. Evald Schorm si mě absolutně získal svojí povídkou Dům radosti se sbírky Perličky na dně od té doby, je pro mě vlastně povinností vidět z jeho tvorby co se dá. I po dalším filmu však zůstává ona povídka na mém pomyslném vrcholu kvality E.Schorma. (21.01.2013)

Aj u tohto filmu idem s hviezdičkou dolu. Farářův konec je nepochybne dobovo odvážny počin, ktorý je aj v detailoch naplnený presnými podobenstvami. K dobru mal zaujímavú kameru a skvelé herecké výkony Brodského s Libíčkom, ktorým zdatne konkurovala pani Pechlátová. Sklamala ma nielen Jana Brejchová a Jaroslav Satoranský, ale aj väčšina hercov v epizódnych úlohách. A nebolo to nedostatkami v ich herectve, ale neujasnenosťou vyznenia ich postáv. Nielen vyznenie niektorých postáv, ale aj celkové vyznenie filmu a jeho nekompaktnosť mi bráni hodnotiť ho vyššie. Nepochopil som zmysel kabaretných predelov, Pata a Mata montujúcich amplióny, ani miestneho opilca, ktorí na mňa pôsobili nadbytočne a rušivo. (07.04.2011)