Farářův konec

Vlastimil Brodský a Jan Libíček excelují v poněkud cynickém podobenství odehrávajícím se v neurčité době a na neurčitém místě, nicméně s velmi určitým vyzněním. Kdo je falešný a kdo pravý? Kdo co předstírá a proč? Komu máme co věřit a na koho si dát pozor? Před sedmačtyřiceti lety to šlo poznat stejně těžko jako dnes. "Člověk je v zásadě zlý..." (18.01.2015)

Až při druhém zhlédnutí jsem si všiml, jak si jsou obě Schormovy frašky podobné. „Tak já tam vrazim toho flanďáka.“ Jak Schorm ztotožňuje „postavy“ s jejich „herci“ (a zpochybňuje tak skutečnostní statut všeho, co se ve společnosti děje), je jen jednou dimenzionálností jeho filmu. „Akorát ten Lojza je tak trochu anachronismus.“ Schorm se Škvoreckým směstnávají sto let (ba víc) do jediného okamžiku. Celková atmosféra i různé detaily (včetně těch dnes už nenápadných) dokonale matou diváka, v které že době se to vlastně odehrává. Náznaky starého dobrého středověku šperkují směs zlaté éry sedláctva v 19. století s katastrofou komunismu. Svorníkem je kantor, komunistický demagog stejně jako prostomyslný josefinský osvícenec. Každopádně blbec s funkcí. Pokrok: „lidi se budou mít tak nějak rádi“. Do toho babčina televize jako jediný průhled do soudobého světa (k vidění je třeba Přenosilka nebo sám mudrující Škvorecký). Na této podivuhodné scéně se odvíjí boj mezi náboženstvím a „vědeckým ateismem“, boj mezi starým a novým opiem. Přichází flanďák, ušlápnutý kostelníček, falešný farář. Obejme osud, který ho vzal za pačesy a stává se svatým velebníčkem. Je to ale dost divná ves. A to je třetí dimenzionálnost: jakoby celá společnost se svými masovými jevy a instancemi smrsklá do jedné obce. (Obzvláště půvabní jsou „elementi“.) A dvě mocnosti soupeřící o „budoucnost“ – o děti. A všichni touží „využívat služeb“ svého nového faráře. A on? „Kam se hnou, Kristus Pán se na nich pořád dívá.“ Jeho příběh je stylizován dle evangelií – a tak ho vidí „Jan Páně“: příjezd na oslíku, pokušení na poušti atd., až po proces (Ježíš jako Mesiáš, kostelník jako farář) a konec na dřevě mezi dvěma lotry. (Jen to vzkříšení tady chybí.) Jména: Jan „miláček Páně“, Juda, Magdaléna, Antonín. Postupně jde do tuhého a divákova pozornost je přesměrována od pokrokového tlachání k nepokrytě předvedeným praktikám bolševické zvůle. A u všeho „pozorovatelé a poradci“ – autoři filmu hrají se zcela odkrytými kartami. Svatý Václave. Všechna čest Schormovi, jak dokázal s drzou samozřejmostí připomenout, že tohle je země křížů u cest, země tisíc let pokřtěná, když právě tento živel povolává nejen k tragikomické konfrontaci s tupým prázdným pokrokářstvím, v němž si užitečný blbec bolševiků tolik libuje, v němž vidí spásu světa, ale posléze i k odsouzení bolševického teroru a tupě přihlížející společnosti. O čem je vlastně ta úvodní pouťová píseň? Loupežníci zavraždili kupce. Fraška. Skvělý Libíček, krásný Brodský. Vrátím-li se k onomu směstnání stoletého času do jediné scény, vidím, co znamená název. Ano, toto je stoletý okamžik farářova konce. (03.08.2011)

Zlatá šedesátá léta! Skvostný film, není třeba slov. Je třeba jej vidět a přemýšlet, i se bavit. Celkem dost vtipných momentů. "Lidi se mají mít rádi." "Taková budoucnost bez citu, to by ani nebyla budoucnost." "Ty prasata nám tu ohrožují bezpečnost lidí." (Jak nadčasové a platné v každé době!) "Já hřeším jen jednou od rána do večera." 😉😄 (26.04.2021)

„Ale dyť hřeším jenom jednou. Od rána do večera.“ Půvabná satira, u které se člověk docela dost zasměje, ale přijde samozřejmě i na vážné chvíle, a to hlavně směrem ke konci (přestože ve vzduchu je cítit lehké dusno v podobě přítomnosti tajné policie už od začátku filmu). Divák fandí falešnému faráři, doufá, že nebude prozrazen a zároveň si užívá jeho mini-souboje s přísně ateistickým kantorem, stejně jako jeho denní utrpení v podobě vědomé svatokrádeže. Mě osobně nejvíce pobavila pasáž, ve které hlavní hrdina obírá babičku při Oku o pětníky a později hromadu cenností. Štval mě akorát celý ten jarmark, který zbytečně zdržoval od toho důležitého a pak postava Majky, která byla opravdu na zaškrcení. Líbil se mi naopak konec, i když smutný. Celkově hodnotím silnými 4*. „Ale já vám řeknu jedno. Ta stříkačka je tu proto, aby kdyby někoho napadlo nějaký požár založit, aby ho varovala. Lidé se mají mít rádi! A jeho počínání by bylo marné. U nás už nikdy žádný požár nebude! Záštitou toho je nám na věčné časy tato krásná naše stříkačka.“ – „Hoří, hoří!“ (23.08.2013)

Neuvěřitelně nadčasové podobenství fungující v každé době. Schorm nastavuje společnosti zrcadlo, které není ani trochu zkřivené. I když by se možná, ohledně záměny, mohla vybavit komedie Vrchní, prchni, o Revizorovi nemluvě, tak blíže má film k hořkým příběhům Formana (Hoří, má panenko) a Papouška (Homolkovi) či k módně zatracované venkovské trilogii Z. Trošky, která ukazuje pravou tvář nejen venkova. A samozřejmě hrabalovský konec. (07.06.2018)