Každý den odvahu

"V poslední době se rádo zapomíná. Na moc věcí se rádo zapomíná."                                                                                  Vidět tenhle film někdy v sedmdesátých letech, byla by to bomba. Pro Ty, kdo nezažily, bude zřejmě nudný a skončí někde v odpadu. Zde nejde o nějakou agitku nebo alibistický film. Je tu sice líčen mladý soudruh, ale především jako člověk se svými vztahy. Reálie šedesátých let jsou pro mne navíc cenné, protože mi ukazují, jak vypadal svět, když jsem se narodila. (16.09.2014)

,,Jestliže člověk třeba jen na okamih prohrává to, co miluje, pak se neubráni myšlence, že prohrává i část svého života. (...) Kdo v hlubinách své pochybnosti dohlídne alespoň uzounký paprsek naděje, ten jistě neřekne: prohrál jsem." Socialistické budovatelství ve filmu trochu jinak, s reflexí morální zkaženosti doby, v níž již původní nadšení z naivních ideálů vyprchává. Ryze dobové téma je sice rámcováno nadčasovými myšlenkami a říznuto jistým existenciálním nádechem, ale jinak celovečerní prvotina pánů Schorma a Máši bez silně přítomné dobového kontextu nedokáže fungovat. V tom spočívá genialita (jakožto velmi cenné zachycení doby) a zároveň i obrovská bariéra tohoto snímku. Když jsem ho před časem sledoval poprvé, bylo to těsně po dokumentu z cyklu „Zlatá šedesátá“ a hodně mě zaujal svým neotřelým pojetím tématu, včetně civilních výkonů v podání velice pestré herecké skladby (od mladičkého Abrháma, vycházejícího Libíčka, přes herecky proměňující se Brejchovou či Jiráskovou až po prvorepublikového epizodkáře Václava Trégla či paní Scheinpflugovou, startující v posledních letech svého života výraznou filmovou a televizní kariéru). S odstupem pár let při neplánované reprize už mě tento snímek sám o sobě nedokázal tolik upoutat a nejednou mě víc nudil, než bavil. Po celém světě (včetně Indie!) tolik opěvována československá nová vlna se pro mě čím dál víc stává pouze jedním z mnoha období čs. kinematografie. Z období, která obvykle přinášela jak řádku skvělých filmů, tak řádku takových, které dnes zůstávají pozoruhodné více méně pouze jako dokument své doby, Každý den odvahu řadím do té druhé skupiny. Vychutnal jsem si hláškujícího Vlastimila Brodského (jehož zdejší filosofii "chváliš-chválím-chválíme" si budu asi z celého filmu pamatovat nejvíc), líbila se mi černobílá kamera, občas jsem ocenil onu dobovou výpověď. Taky mě zaujalo, jak tenkrát mohlo být zcela normální zařadit do kulturního programu vedle sebe politický referát a vystoupení kouzelníka.. a toť asi vše. A ani nemusím dodávat, že Jan Kačer je v pomyslném žebříčku mých neoblíbených herců hodně vysoko. 60% (28.08.2020)

Nadčasové. V koncentračnom tábore žije spoločnosť od dôslednej realizácie osvietenských konceptov neustále, takže vždy je proti čomu rebelovať. Napríklad proti pokryteckému spohodlneniu, žartovným výčinom bez príčiny (ako ich predvádza Pepík Abrhám) alebo celkovej cynickej skepse v štýle uvažovania_ "nič nemá zmysel, nejako to tu doklepeme v tomto kultúrnom marazme". Tak sa vymedzuje hrdina Jarda, zarputilo uľpievajúci na budovateľských frázach a ideáloch 50. rokov. Evald Schorm vystihol perfektne aj celkový otravný modus spoločnosti, ktorý pár tunajším komentárorom znepríjemnil zážitok z filmu samotného, tak i urputnú, nadhľad a vtip postrádajúcu smutnú postavu osamoteného, solitérskeho bojovníka za vyššie pravdy. Poznámka: Dnes sú osamelí buriči rôzneho typu, zväčša usilovne študujú a prahnú po obzvlášť chytrých intelektuálnych pravdách, "ktorým tupá spoločnosť konzumnej stádovitej zábavy" nemôže rozumieť. Spoločným znakom všetkých týchto rebelov proti malomeštiactvu, konzumu, spoločnosti, či rebelov proti rebélii samotnej je strata humoru. Akonáhle dôjde na ich tézy, strácajú nadhľad a urputne s vrhajú do zápasu nielen so spoločnosťou, ale najmä so svojim rozorvaným vnútrom. Partnerské konflikty i rodinné hádky či spory medzi kolegami i kamošmi nenechávajú zvyčajne na seba dlho čakať. V zásade sa teda opakuje schéma tohto Schormovho celovečerného debutu. Preto tá nadčasovosť. (05.09.2013)

„Kdo má moc?“ Schorm s Mášou svou skepsi ohledně společenského vývoje přenesli na postavu posledního velkého idealisty, muže, který ještě věří. Čemu ale vlastně? Hesla, jichž užívá, ztratila svůj obsah. Společnost, k jejímuž vybudování chtěl přispět, se ukázala být nedosažitelnou utopií. Převážila maloměšťácká morálka. Každý si hledí svého. Hlavně, aby bylo co jíst, co pít, a s kým spát. Mladí veškerými ideály nihilisticky pohrdají, je v nich nahromaděná jenom energie negativní, neproduktivní. Životní cíle ještě nemají. Starým chybí k provedení změn vůle a síla. Životní cíle už nemají. Generační paralely jsou zřejmé, nejde o záležitost určitého věku. Společnost ztratila kontakt s autentickým životem (proto působí tak komicky výlet městských intelektuálů na venkov) a utápí se v přízemnosti. Jarda může tomuto vyprchání ideálů a masovému vzdání se zodpovědnosti buď bezmocně přihlížet, nebo se přizpůsobit. Jakkoli se ale rozhodne, nebude tím popírat vlastní individualitu? Protagonistovo střízlivění je pomalé, bolestivé a Schormem pozorované bez zaujatosti. Nahlíží sice do hrdinova soukromí a neopouští jej ani ve chvílích blaženosti nebo naprosté beznaděje (první, uvolněnější herecká poloha podle mne Kačerovi svědčí lépe než druhá, záměrně teatrální), ale činí tak v zájmu větší plasticity překládaného morálního profilu. Nesoudí. Podobně jako v jeho pozdějších filmech, na Schormovu posedlost ústřední myšlenkou, filtrovanou skrze hlavní mužskou postavu, doplácí postavy vedlejší. Zejména Věra, která navzdory dobře odstíněnému výkonu Jany Brejchové zůstává jednorozměrnou figurou utěšovatelky, šířící okolo sebe veskrze pozitivní vlny (černou barvu ke zvýraznění její bělosti do filmu vnáší absolutně marnotratný Bořek Josefa Abrháma). Přes dílčí zjednodušení a formální prostotu jde v jádru o silnou a nadčasovou výpověď o člověku a zničujících důsledcích jeho dialektické vazby na společnost. 75% Zajímavé komentáře: Radko, Hwaelos (06.07.2015)

Doba, jež je sice pořád bolestně zarytá do českého povědomí, ovšem její rány se již pomalu zacelují, a jako vždy se zapomíná. Syrovost, s níž je film podán, pak ztrácí na kýženém efektu. Střípky kritiky, po filmu roztroušené, ztrácejí na srozumitelnosti. Proto jsem schopen ocenit vynikající výkony herců, Schormův kumšt, invenci a inovativnost, ale složení této mozaiky je pro mne asi stejně obtížné jako skládat tisícové puzzle poslepu. Nemohu říct, že bych se nudil, že bych odcházel od snímku beze stopy. Přesto také nemohu říct, že bych byl zasažen... A co teď s tím? (20.05.2009)