Psi a lidé

Velmi zdarily povidkovy film o vztahu lidi a psu. Nahy v trni - prosta nema veselohra, kde se clovek musi smat spolecne se zenami z JZD:-). Hry lasky - pro Josefa Hlinomaze usita role na miru, pekna choreografie. Vernost - vyborne herecke vykony, opet znamenity Ilja Prachar. Vyborna rezie Evalda Schorma s poetickym nadechem. (22.10.2011)

Nahý v trní: Takový vlažnější pan Hulot. Hry lásky: Nervy drásající. Připomíná Schormovu povídku z Perliček na dně, ale je to oproti ní moc rozvláčné a strojené. Věrnost: Tak nečekaný závěr a hnusný podraz na diváka jsem ještě neviděla. A snad ani vidět neměla... (03.03.2011)

,,Dívám se Rafíkovi do očí a vždycky vidím, že to je přece jen spíš člověk." Tenhle film přináší pohled na tři různé vztahy mezi člověkem a jeho věrným čtyřnohým přítelem. V první povídce s Václavem Babkou ve stylu němé grotesky sledujeme komicky těžký život tuláka a současně vývoj vztahu s toulavým psem, přecházející z počátečního zápasu a nenávisti až k zalíbení. Druhá nás na vlnách filmové poezie nechá v jedné z dějové linek nést na vlnách vášnivé lásky k malování, ženě i pejskovi, příběh třetí se z komedie mění na smutné drama plné nespravodlivosti. Myslím, že v druhém plánu možno obsah vnímat i jako studii lidských povah a různých mezilidských vztahů. Navzdory žánrové pestrosti drží povídky svou kvalitou, tématem a poetickým laděním pohromadě.                                                                                                                                                       // Komu přijde (jako mne) většina filmů Evalda Schorma náročná a těžko ztrávitelná, zde ho jméno režiséra vůbec nemusí odrazovat. Mnohem větší tvůrčí podíl v rámci tohoto filmu totiž patří Vojtěchovi Jasnému, který k němu před emigrací napsal komplet scénář a připravoval celý snímek k natáčení (byť se jméno tohoto režiséra a scenáristy jako emigranta v titulcích nesmělo objevit). Jeho rukopis v povídkách i po převzetí režijní taktovky Schormem výrazně zůstal. Hodně scén situovaných z větší části do přírody připomene jeho Všechny dobré rodáky a není to zdaleká jen scéna, kde malíř a herec Josef Hlinomaz maluje přítomné obsazenstvo a sekunduje mu k tomu Helena Růžičková. Nebo scéna velkého hledání ztraceného psa až příliš evokuje scénu hledání a volání po dětech v dalším Jasného snímku Až přijde kocour. V celkovém vyznění mi ale tyto momenty Jasného "vykrádání sama sebe" nijak zvlášť nevadily, myšlenka z filmu (jež jsem popsal výše) je zcela jiná a svá... Krásný poetický film. (90%) (28.06.2018)

Velice příjemné překvapení. Snímku především velmi prospěla Ester Krumbachová, ale myslím, že největší podíl na tom, jak krásný a chvílama i nečekaně hluboký film to je, má Evald Schorm, který se k této práci dostal vlastně náhodou. Odráží se v něm to nejlepší z poetiky jeho Farářova konce a jistě i z jeho příspěvku v Perličkách na dně. Všechny tři povídky jsou docela veselé a jaksi (Krumbachovsky) malebné - někdy s nahořklým zamyšlením na konci. Místama mi připadalo, že se film (pohledem psů) trochu posmívá lidem. (18.11.2006)

Prázdninovým tempem vyprávěný, naivistickými tahy malovaný povídkový triptych, kterým Schorm na sedmnáct let uzavřel (resp. byl nucen uzavřít) svou kariéru režiséra celovečerních hraných filmů. Třebaže scénář napsal a začal realizovat Vojtěch Jasný, Schorm jej zřetelně přizpůsobil svému naturelu. Vyzdvihnul témata přítomná již v jeho předchozích snímcích (dělaní kompromisů, člověk jako bytost definována ve vztahu k druhým), při vykreslování vesnického koloritu zabíhá do fyzických detailů (kterých se jako kluk z venkova nijak neštítil) a poemy o přátelství člověka a psa posunul směrem k pochmurným podobenstvím o lidské krutosti a bezohlednosti. (Anebo je skutečnost, že se na nás nevybodne alespoň ten pes, projevem optimismu?) Za nejrozvinutější a zároveň nejinspirativnější považuji druhou povídku, kterou lze vnímat jako ambivalentní komentář k normalizačnímu fenoménu „šťastného pozemšťanství“ (tělesné radosti, lidské i psí) coby mravního a estetického ideálu. 60% (28.04.2013)