Dvě slova jako klíč

Od první do poslední minuty bezduchá pseudo "laskavá" slátanina, kterou snad vypravěč Švehlík už ani nemohl odvzdychat trapnějším výrazem. A ten cirkus okolo s povrchními vztahy a přearanžovanými postavami nebo s rádoby metaforami nezachrání ani letem světem záběry na Himálaje. Škoda času, ještěže ne v kině. (21.10.2023)

Tento film má z mého pohledu dvě vady. První vadou z mého subjektivního pohledu je, že by film mohl být i o něco delší, především ten konec byl na mě až příliš rychlý a tak trochu nedořečený. Ale třeba to i bylo záměrem autorů a třeba se můžeme těšit i na pokračování (v tomto případě by mi nevadilo). Druhou vadou filmu je (a za to film nemůže), že na něj jde hromada popcornových diváků, kteří se těší, až jim někdo bude dvě hodiny vysvětlovat, že jedna a jedna jsou tři, čímž jim na nějakou dobu odmocní inteligenční kvocient. O čem je tento film, není úplně jednoduché napsat, ale vyplouvají z mí mysli slova jako odpuštění a mír v srdci. Umírání v pokoji neznamená jen ležení kdesi v obýváku na proleželém gauči a čekání, až si pro něj Bůh nebo dáma s kosou (každému dle libosti) přijde. Možná by ten film nebyl tak dobrý, kdyby ve mně tolik nerezonoval. Herci hrají své role výtečně, asi nejvíc bych vyzdvihl Daniela Olbrychského. Kameru Jakuba Šimůnka taktéž nejde nepochválit, záběry z Čech i pro nás exotických míst jsou úžasně nasnímané a skvěle doplňují tajemnou atmosféru filmu. Nečekejte však příliš velkou návaznost na Úsměvy smutných mužů - až na slabou příběhovou provázanost je tento film úplně jiný, ač svým obsahem minimálně stejně závažný.  90 % (27.07.2023)

Představte si, že máte pětihodinovou ságu plnou zajímavě prokreslených postav, dramatických zvratů a superemotivních vyvrcholení, vyberete z ní JENOM sto minut těch superemotivních vyvrcholení a uděláte z nich stominutový film, ve kterém pak jsou jen superemotivní pointy, ale nic mezi nimi. Žádná definice postav, žádné zápletky, nic. Místo všech zápletek a gradací jsou voiceovery, které vysvětlují, co se postavám stalo, co právě cítí a co má cítit divák. Nedivil bych se, kdyby to byl náborový film produkovaný nějakou sektou Jaroslava Duška. Jediným pozitivem je řemeslná stránka, kdy některé záběry (kde se nemluví) vypadají jako slušně výpravné cestopisy. (20.07.2023)

Udivuje mě, že nad filmem pracovali stejní tvůrci jako nad Úsměvy smutných mužů a přitom z něj vznikne takový paskvil. Možná to bude tím, že zatímco u Úsměvů to téma bylo jasné, tady není jasné vůbec nic. Josef Formánek si ve své knize evidentně dost filozofuje a převést to na obrazovku není úplně jednoduché. Kamera skvělá, světovost podtrhující různé lokace, kde se film natáčí, fantastická. Jenže obsah neuvěřitelně nic neříkající, nelogický, bezemoční. Vůbec jsem nechápal, co tam ty postavy dělají, jaký je jejich smysl a záměr toho, proč to konají. Jak kdyby se slepilo různé množství nahodilých scén a diváku vyber si. Jediná, smysluplná scéna byla, když se ve filmu objeví Pierre Richard. Ta jeho postava je úlet, ale pochopíte to. Navíc to k němu tak nějak sedne. Zbytek je nesmysl a musím říct, že mě dost mrzí, že to tak na mě působí. Po technické stránce by to nebylo vůbec zlé. (23.10.2023)

Nemůžu si pomoct, ale tohle bylo regulérně krásný. Tleskám panu Svátkovi, na světě není moc filmařů, kteří dotáhli podobně ambiciózní projekt. Navíc se mu ten film povedl, vtiskl mu parádní atmosféru. Tleskám kameramanovi, tohle bylo vážně velký! Tleskám autorům závěrečné písně. Tleskám Davidu Švehlíkovi. Tohle byla šupa, kterou totálně pohřbil svým prvním skutečně srozumitelným názorem dnes nejnenáviděnější Čech Jaroslav Dušek. Kdyby toho nebyl součástí, tak to nebylo měsíc od kinopremiéry na Netflixu. Tohle neprokážu, ale jsem o tom přesvědčenej. Takže vám taky gratuluju, maestro. (20.10.2023)