S čerty nejsou žerty

Tak co se týká československých pohádek, jestliže mam dát některé plný počet, tak je to tady a teď. Perfektní pohádková atmosféra je cítit od začátku až do konce. Je to určitě tím, že je to točené v reálu a dobře napsaným příběhem. Další věc, která z této pohádky takovou klasiku, je i humor, který je tady chvílema geniální. Jako co tady předvádí Nárožný, mě dostává do kolen. Dále Preiss, Kemr, Vetchý, Heřmánek, prostě všichni tady perlí. Nikdy bych nedal menší hodnocení, nenašel jsem na tom chybu, možná jen slabý zvuk :-) (13.09.2011)

-"Na čerty začnu věřit, až nějakého uvidím." Vždycky si říkám, jestli rodiče vědí, jak poznamenávají život svých dětí, když jedno pojmenují Angelína a druhé Adélka. To tu starší mohli rovnou pojmenovat Andělská mrcha a tu druhou Nanynka. Každopádně to asi bude nejhláškovatější česká pohádka, a rovněž nejbonbonkovatější v tom smyslu, jak si její tvůrci vyhráli s optickou kopírkou a vůbec s různými tríčky a vychytávkami a tak. I jenom jak se z Ondry odpařuje mlha, když ho polijí vodou, nebo když vylézá správce z truhly plné mouky jako umrlec z rakve, nebo když ďábel roztahuje svůj plášť nad hříšníky na komíně, nebo když hodí čerti Dorotu do kotle a my vidíme jen záblesk světla a hustý, čpavý, okem neproniknutelný dým pohltit vše kolem... a což teprve když ohnivý kočár jede vzduchem ku branám pekelným. Ikonické. -"Jé, já si zlomil šavli." (22.01.2021)

V mém žebříčku nejlepších českých filmů zůstane tohle po čertech zábavné dobrodružství už asi nadobro na absolutním vrcholu. Jednak díky hereckým výkonům, z nichž by si kromě Vladimíra Dlouhého zasloužil zmínit především Petr Nárožný, jehož role je naprosto geniální a zřejmě největší zásobárna na hlášky v dějinách českého filmu. Pak také zásluhou přenádherných kulis a kostýmů, které daly vzniknout s přehledem tomu nejúchvatnějšímu peklu, jaké se kdy na filmovém plátně objevilo a objeví. Navíc ještě pod vedením toho nejsympatičtějšího pekelníka Karla Heřmánka, při jehož ďábelských projevech mi vždy přebíhá mráz po zádech. A do třetice díky tomu jednodušše nejdokonalejšímu scénáři, jaký kdy v českých pohádkových vodách vyplaval na světlo světa a který si coby náš národní klenot zaslouží své čestné místo ve vitríně Národního muzea.. A pak že nemáme být na co hrdí! (18.08.2012)

Často se žehrává na to, že obraz společnosti, nabízený lidovými pohádkami z doby prvních sběrů - tj. zhruba první poloviny předminulého století - , je nadsazený: útlak, byl-li jaký, se dal snést, vrchnost, nešlo-li o zvrhlíky, byla víceméně lidumilná a společnost jako celek, až na politováníhodné nečetné výstřelky, vlastně - zvláště ve srovnání se současností - idylicky vyvážená. Nejidyličtější a nejnešťastnější česká spisovatelka Božena Němcová nejen zde prokazuje opak. Zoufalství a beznaděj, v níž žil "dělný lid robotný", poddaní, byly často nezměrné a jejich přežívání víc než než nesnadné. Zpochybňovalo se tím všechno, co se do nevzdělaných lidových vrstev horem pádem cpalo (v Němcové najdeme tento rys asi nejvýrazněji v DIVÉ BÁŘE), zpochybněn byl nejednou sám všemocný Bůh, který tomu všemu měl přihlížet z výsosti nebes, kde údajně strměl jeho pomyslný trůn. Čert, ďábel a peklo, splývající v tomto vnímání s přirozeným strachem z neodvratné smrti, chápané jako jediná doložitelná spravedlnost, se za těchto okolností měnili ve svůj opak: ve své druhu boží pomocníky (koneckonců se beztak jednalo také o anděly, byť padlé, tj. čest a mravnost před tváří boží ztrativší). Z tohoto myšlenkového pozadí o to více oceníme jak čerstvost předlohy Němcové, tak nenásilné aktualizace (zpodobení pekla ve filmu ne náhodou připomíná základní znaky pozdní normalizace) neméně pozoruhodného filmového zpracování. Dva nadějní, tehdy začínající herci Ondřej Vetchý a Vladimír Dlouhý tu dostali - a beze zbytku také využili - mimořádně cenné příležitosti. Česká klasická filmová pohádka a její škola tu dosahují jednoho ze svých výsostných vrcholů. Tvůrcům filmu (spoluautorem scénáře je divadelní historik a kabaretiér Jiří Just známý i svou polistopadovou ekologickou publicistikou) se dařilo a daří k vytržení opakovaně přivádět již druhou a třetí diváckou generaci. Myslím, že není pochyb o tom, že generace nikoliv první a nikoliv poslední. (27.01.2008)

Jedna z nejlepších českých klasických pohádek z péra Božky Němcový, kde dobro samozřejmě vyhraje nad vykutáleným zlem. Tuto pohádku viděl snad každý a to si myslím, že ne jenom jednou a některé pasáže z tohoto snímku doslova zlidověly. Nádherné prostředí Českého ráje a jeho okolí společně s vynikajícími výkony hlavních představitelů nás přivedou do klasického českého mlýna, kde žije starý mlynář Máchal se svým synem Petrem. Na jejich hospodářství si brousí své nevymáchané zuby slečna, která se jmenuje Dorota Máchalová a úspěšně jí v tom napomáhá stará držgrešle ze zámku, která má v lásce jen to třpytivé zlato. Plán se povede až najednu maličkost, že všechno, co se děje vidí Pekelný pomocník, kterej hned konfiduje svýmu nadřízenýmu. A tím začíná tato fraška, která už baví celé generace spokojených diváků. Od romantické lásky, nádherných sceněrií českých destinací, závisti, spravedlnosti, klasického českého humoru, vykreslení všech možných lidských povah, poučení a hlavně nezapomenutelných hereckých výkonů. Za to vše dávám nekompromisně 100%. (14.05.2021)