Volný pád

Jeden den v životě středostavovského "AMERIČANA", který je na konci. Poslední den Billa "D-Fense" na cestě domů džunglí >v(e)lkoměsta< , poslední tragický den na cestě, ze které není návratu... A jeden den v životě policisty, který je poslední den v práci a rád by domů... Ty dva osudově spojí jeden horký den, plný depresivní nervozity a napětí, tam na molu ve Venice, "souboj mezi padouchem a šerifem". Skvělé společensko-kritické drama se satirickým podtextem, skvělý film na téma marnosti, ignorace, netolerance, zloby a násilí v současné (a vlastně nejen) Americe... (24.06.2006)

Tady zřejmě někomu šiblo a to pořádně. Joel Schumacher se honosí titulem režiséra, který za málo peněz natočí opravdu hodně muziky. Většinou je to znát pomalu průchodným příběhem, který se stále vyvíjí a přitom tlačí na jednu jedinou postavu. To samé jsme mohli vidět v Telefonní budce. Tak jednoduchá myšlenka a tak dokonalý spád. Jen ať takové filmy točí dál. Volný pád je rozhodně jeden z těch nejzajímavějších filmů, co se myšlenek týče. Michael Douglas hraje sice člověka na pokraji nervového zhroucení, ale řeší věci, kteří se lidi snaží přehlížet, které každému vadí stejně jako jemu, ale nejsou schopni s tím nic udělat. Je to pravý Američan a ví co je správné. S jeho myšlenkami bych byl na jeho straně a tak jsem mu překvapivě celou dobu fandil. On dokázal svoji úlohu zahrát naprosto fantastickým způsobem, zatraceně pravdivě. Ať už prochází a pomlouvá životem snobů, životem gangsterů na ulici nebo životem antisemitických parchantů. Vždy má důvod, proč to všechno udělat. Ten, kdo by se s ním nedokázal ztotožnit, by si zřejmě nedokázal oblíbit ani tento film a to by byla velká škoda. (18.08.2007)

Právě v tomto okamžiku se venku čerti žení - lije, fouká a je tam zima. Sahám na topení a zjišťuji, že hřeje, takže ten silný, mrazivý pocit můžu mít jen z dnešního Volného pádu. Michael Douglas se pro tuhle roli snad narodil, všechno jsem mu věřila. Ta beznaděj, kdy sedíte v nekonečné zácpě, je dusno, vedro zákonitě musela na labilního Fostera zapůsobit, že se jednoduše sbalil a pěšky se vydal městem domů. Měl fakt smolný den ... co se mohlo podělat, se podělalo. Lepila se na něj jedna pochybná existence za druhou a bylo jen otázkou času, kdy se v něm naplno probudí potlačované psychopatické sklony. Bylo uklidňující, že se kontroloval natolik, aby cíleně někomu ublížil. Taky zjišťuji, že si nemůžu vůbec vzpomenout na hudební doprovod, měla jsem pocit, že ve filmu je víc hudebního ticha, což bylo super! Člověk takhle mohl víc vnímat dialogy a různé jiné zvuky městských ulic. (15.05.2014)

Nedávno jsem si vyslechl krásný dvouhodinový monolog všech firemních nedostudovaných menedžrů na téma: sundáme vám prachy, přihodíme pracovní náplň a především zodpovědnost, radujte se, loajalita je krásná věc, veselte se, přece sem nelezete pro peníze, volejte halelůja, šroubci vykurvený. Cestou k příbytku jsem si potrénoval výměnu kola u přibližovadla, neboť pražské ulice připomínají předpolí kdesi u Verdunu. Náladu mi prudce zvedla hodinka na poště, kde ten čupr systém prostě přeskočil moje vylosované numero (fakt, já na tu tabuli zíral celou dobu jak Somálec na paštiku), abych se od mužatky v kukani dozvěděl, že to prostě není možné, protože se to nikdy nestalo, jenom každý den si pár blbečků vymýšlí podobné kravinky, aby jí zhnusili službu národu (a práskla knírem tak, až mě odvála ze dveří). Do toho mi zavolala nějaká prodejkyně snů s dotazem, mám-li čas na monitorovaný hovor. Na mé suché ,,Ne!" mi sdělila, že můžu své úspory narvat do pařátů fungl nové finanční skupiny bla bla bla...Po zavěšení to klidně zkusila ještě dvakrát. V masně se mi snažil prasobijce vnutit údajně extra čerstvé kotletky, no celý páchl podezřele jarem až přes pult, zatímco na mase byla sem tam vidět bublinka. Na parkovišti před nákupákem jsem načapal u vozidla pár sympatických tmavočechů. Jeden nenápadně zandal šroubovák a na přímý dotaz mě ujistil, že ,,nhíc nesthíhli, théď théprf přííšlí, né", zatímco druhý parazit se v klidu pokusil vysomrovat cigáro. V mírně rozrušené formě jsem dorazil za dveře místa klidu, lásky a relaxace, útočiště těžce zkoušených, zkrátka domů. A stará ječí z obýváku - ,,kde seš? Si někde chlastáš a já tu furt jenom čekám jako ....". Přesně v tomto okamžiku se mi vybavil momentálně komentovaný film. Udržel jsem vodiče nervových vzruchů na uzdě. Zatím. Neserte mě, kurva! (16.07.2012)

║Rozpočet $25miliónov║Tržby USA $40,903,593║Tržby Celosvetovo $54,100,000║ Joel Schumacher ostáva pre mňa najzáhadnejším režisérom, tak ako dokáže on bravúrne natočiť thriller(8MM, Telefónna búdka) tak isto ho dokáže aj úplne spackať(Číslo 23) ale našťastie v tomto prípade asi mal dosť energie a výborne naštvaného Michaela Douglasa aby z toho nevznikol len zbytočný zlepenec o tom ako bývajú Američania frustrovaný zo svojho krásneho života, plného radostí a výborných priplacatelých Fast-foodových jedál. Tento dramatický počin sa pohral s myšlienkou o šialencovi čo mu po celý deň praje šťastie a všetko nechcené zlo spôsobené ním samým mu doslova prechádza, vďaka otupenému obyvateľstvu vyspelej Ameriky, tam kde zákon a poriadok... v podstate je na čo pozerať, len škoda trošku zjednodušeného konca. /85%/ (01.07.2005)