Mys hrůzy

Délka, obávám se, neodpovídá materiálu a scénáři. Tudíž se často opakuje předešlé, spousta věcí se říká obrazem, a poté znovu slovem, prudký nájezdy kamery ze strany čelné k postavám a časté vertikální náklony musejí falešně urychlovat příběh a přidávat mu na napětí... svým způsobem je pozoruhodný, jak tuhle ohyzdnou špeluňku Scorsese vytapetoval. Na druhou stranu totálně selhal při změně žánru v poslední půlhodince a při pochopení základních veličin dramatu: Zatímco Hitchcock hlásal „napětí a nepravděpodobnost“, Scorsese hlásá „překvapení a pravděpodobnost“, v čemž se bohužel mílí. Mys hrůzy, toť dobrotivá vzpomínka na život než život sám. Oproti Dějinám násilí nebo Strašákům řadové zboží. (17.11.2008)

Když se v jednom filmu sejdou Robert De Niro a Martin Scorsese, tak očekávám, že to bude něco extra. Mys hrůzy moje očekávání ovšem ani zdaleka nenaplnil. Originál z roku 1962 jsem neviděl, ale vsadil bych se, že se to originálu hodně podobá. Když se kouknu na nějakej thriller z toho přelomu 50. a 60. let, je to obvykle naprostá píčovina (viz cokoliv od Hitchcocka). Podle mě je to podrpůměrnej (chvílema až stupidní) thriller, kde to skvělej De Niro zachraňuje aspoň tak, abych dal ty průměrný 3 hvězdičky. (23.01.2010)

Mys, poslední výběžek pevné země, za ním číhá již jen hlubina hrozící vše pohltit, dál již ustoupit nelze... A před psychopatem, který je posedlý pomstou, jenž se před ničím nezastaví, ani před kamerou, kterou hned v prvních záběrech projde jak rozjetý tank, před tím, zdá se, lze jedině ustupovat... Před jeho hrůznou sečtělostí, před vyznáním, slibem a smyslem života, které si nechal vytetovat na tělo. Před jeho znalostí právního systému s níž dokáže realizovat své záměry, aniž by na něj směla dopadnout ruka zákona, před Dantovým peklem, které přináší... Robert de Niro předvádí jeden z nejcharakternějších bezcharakterů. Promlouvá chytře a vtipně, až by se jeden smál a nechal v sobě budit obdiv, nebýt toho děsu - tak pěkně se tyto dvě věci v určitých chvílích slévají do nepříjemného a přece příjemného rozporu v diváckých pocitech. Však stupňování hrůz a démoničnosti Maxe Cadyho, jež zákonitě v takovém filmu přichází, přináší nakonec i částečné odpoutání diváka, který si začne až příliš silně uvědomat, že je to jen film a říkat si: "Nevěřím, nevěřím. A vůbec, co jste říct chtěli, už řečeno bylo a teď už se nebojím, když je to jen jako." (30.06.2009)

"Víš, jak se má bojovat nečistě. Je to tvá práce." Nechci být obhájce zmetků, před kterými bych musel zatajovat důkazy v jejich prospěch. Asi proto jsem se špatně učil. Jenže pan Bowden byl svědomitým studentem a za chyby se platí. Pan Cady mu to jistě vysvětlí - s doutníkem v puse, zrcadlovkami přes půl obličeje a neskutečnou drzostí. Ne že bych se pana Cadyho bál, ale asi bych na něj nežaloval, kdyby mi vyhrožoval, kouřil pod nosem v kině, zabíjel psa nebo znásilňoval rodinu. Samozřejmě kecám. Šel bych do něj tvrdě a ... nevyhrál bych. Ale já jsem práva nestudoval, tak ať si to pan Bowden vyžere sám. Já si to vždycky užiju. (14.05.2019)

Pro mě osobně možná ještě o něco lepší film, než původní snímek z roku 1962, s Robertem Mitchumem a Gregory Peckem (oba se objeví i v tomto filmu), protože mi přijde, že zde je potenciál filmu naplno využit a některé scény jsou opravdu nezapomenutelné (to, že tady Nick Nolte podvádí nádhernou Jessicu Lange s tou obludkou, však patří k největším bizárům stříbrného plátna). Vše šlape naprosto perfektně, od hudby přes fantastickou kameru, až po výbornou režii či herecké výkony a v některých pasážích má snímek i dobrou hororovou atmosféru. Vše však zastíní svým výkonem Robert De Niro, který se stal dokonalým ztělesněním psychopata Maxe Cadyho, podává skvělý výkon a působí opravdu děsivě. Martin Scorsese je Bůh, takhle má vypadat filmový zážitek. (09.10.2010)