1492: Dobytí ráje

Je to tak, snaha po obrovském poselství se nesmí přehánět. Stačilo mi vidět Dobytí Ráje jednou, a nějak už netoužím ho vidět znovu. Tím nechci říct, že by se mi film nelíbil, to ne. Ale něco se muselo stát špatně, když se na film určitých nezadatelných kvalit nechcete znova podívat dřív než za takových deset let, čistě pro připomenutí. Jinak samozřejmě povinně zmiňuji Vangelisův (možná) vrchol kariéry. (01.06.2005)

Je to dlouhé, místy nudné a přesto je to fantastická záležitost s nezapomenutelnou hudbou. A to Vangelise, krále elektronické syntetyzátorové hudby jinak nemusím. Bylo to skutečně dobytí ráje, od těch časů už Nový svět začal být zcela jiný. Španělé, Portugalci, Angličané, Francouzi... každý si chtěl urvat kus... * * * * (28.10.2014)

Výstavba děje si zřetelně říkala o chronologické dobrodružné drama, ovšem Ridley zalomením syžetu převedl film na psychologii tzv. prvního světového humanisty. Muže věřícího, spíš než ve víru, ve své síly a ve vlastní rozum. Mořeplavce, skrz kterého postihl Ridley všechny prazákladní témata lidství – středověk vs. renesance (rozkošná scéna s nevěřícím prelátem vedle glóbu), realita vs. ideál, zlořád vs. humanismus, fantasie vs. pragmatismus. A zejména paradox humanismu a renesance, nesměřující od středověku ke spáse, alegoricky od peklu k ráji, ale obráceně. Ano, ta věčně vychvalovaná renesance byla doba, kdy se všechno zvrtlo a my lidé posledních století za to neseme následky. Neseme si s sebou ztrátu romantiky a iluzí, ztrátu rytířů a hrdinů... renesance kupříkladu zapříčinila vznik konvencí, norem, nebo podvojného účetnictví - příšerná ustanovení a doslova voda na mlýn byrokratické a sešněrované Evropě dneška (a tuhle ideu Ridley kulantně podchytil). Jak vidno, středověk měl mnohé co do sebe. 1492: Dobytí ráje je tedy vpravdě dílem pro poslední romantiky, vizionáře a snílky současnosti, dílem mainstreamově filozofickým, v němž Ridley objevil sám sebe, a to přesně mezi Novým světem Malicka (utínání scén před klimaxem, askeze a zkratka, „herzogovské" rozvíjení děje skrze obraz) a svými pozdějšími pop-historickými konstrukty v čele s Gladiátorem (starosvětsky doslovné a formálně vytuningované dobrodružství). Ridley si sice k suverenitě dopomáhá famózní hudbou Vangelise, která si film místy zcela přisvojuje (pokud se tvrdí, že dobrá hudba = 70% kvality filmu, zde je třeba ještě takových 20% přidat), ale to nemění nic na tom, že je 1492: Dobytí ráje vrcholně odvyprávěné dílo, které řadím co do pohnutí divákem vedle Alexandra Velikého (2004) a Posledního Mohykána. Korunuje to shakespearovský dialog v závěru, kde Sanchéz (Armand Assante) s Kolumbem polemizuje o tom, kdo parazituje na systému a kdo skutečně popohání svět kupředu („You're a dreamer..."). Geniální film - pro mnoho režisérů by znamenal vrchol tvorby, pro Ridleyho je kupodivu jen jedním z mnoha. (21.02.2008)

Ridley Scott vzdal Kolumbovi najväčšiu poctu tým, že ho ukázal ako chybujúceho muža a nie ako nudnú legendu z historických knižiek. Nie je to priamo životopis, ten by svojský Scott zrejme ani nedokázal nakrútiť. Vyzdvihnúť treba monštruóznu Vangelisovu hudbu, výpravu, či šialeného zloducha Michaela Wincotta. Je toho veľa, ale nie je to ľahko stráviteľný film (už len dĺžkou). A ešte dve veci. Film sa stal prepadákom a nepomohlo mu ani to, že doňho (do vedľajšej úlohy kráľovnej) Scott obsadil svojho miláčika z Votrelca, Sigourney Weaver. (18.12.2004)

1492 je dátum, kedy sa stala veľká vec. Prvý Európania sa dostali na nový kontinent. 1492 je dátum, kedy vševedúca cirkev na čele s neomylnými sektármi dostala ďalšiu ranu od zdravého rozumu. Avšak 1492 nieje veľmi výpovedný film, čo a ako sa stalo. Ridley Scott nevie, čo chcel natočiť, akú myšlienku chcel filmom vyzdvihnúť. Zo začiatku to vyzeralo na logisticky zameraný snímok. Aké páky trebalo potiahnuť, aby sa výprava vôbec uskutočnila. V strede to je samozrejme plavba, ktorá sa vedome, nevedome časovo pretiahla a záver je čistý dopad konfrontácie rôznych civilizácií. Ani v jednom ohľade nešiel režisér do hĺbky. Preto vyzerá celý film strašne plytko a povrchne. Pravdepodobne to je priveľké sústo na jeden film. Aby som však nebol zlý, tak mi nedá nevyzdvihnúť geniálny soundtrack. Inštrumentálne veci od Vangelis sú tak notoricky známe, že sami o sebe pridávajú filmu hviezdu navyše. Celkovo je film pozerateľný, avšak pre nejedného diváka strašne zdĺhavý s množstvom hluchých miest. (29.05.2011)