Vetřelec

Když necháme stranou kultovní, průkopnický a inspirativní rozměr snímku, i po letech a několikerém zhlédnutí (jež anulují efekt atmosféry a budování napětí či pocitu ohrožení) zůstává "Vetřelci" jedna pozoruhodná kvalita zachována: jedná se totiž o film, kde výprava má nejen vizuální ale také výrazně narativní roli. Vedle všemi zaslouženě vzpomínaného a vpravdě ojedinělého designu mimozemských prvků od H.R. Gigera je třeba zmínit i jeho protipól v interiérech nákladní kosmické lodi Nostromo. Film tak proti sobě staví dva vizuálně zcela odlišné typy účelové architektury, potažmo konstrukcí ve smyslu stavebním i tělesném. Nostromo i havarovaný mimozemský koráb jsou na začátku vyprávění zdánlivě pusté života, který ale dřímá v jejich útrobách. Stejně jako s úvodním probuzením členů posádky ožívají ocelové struktury, také záhadná a původnímu názvu zcela odpovídající "cizí" struktura korábu získává životnost i konkrétní funkčnost probuzením života v jeho útrobách. Polarita lidského a cizího je sice primárně rozvedena skrze tělo a jeho ohrožení, narušení vniknutím a zničení vetřelcem, ale k dokreslení tohoto efektu opět slouží interiéry lodi. Původně chladné, ale nikoli nepřátelské chodby se vpádem cizího mění v nekonečné bludiště ohrožení. Od prvotního rozrušení, či doslova naleptání, důvěrného bezpečí přestává interiér Nostroma být pasivním a vlídně prosvětleným prostorem, ale naopak ukazuje svá temná a děsuplná zákoutí, až se posléze stává klaustrofobním prostorem. Příznačně pro postupné narušování jistot postav se agresivně industriální prostředí, kde dojde k zabití Bretta, své oběti ani zprvu nejeví nebezpečné. Postupem času ale hrůza a cizost ovládnou celou loď (viz původně zcela neutrální prostor, kde dojde ke konfrontaci Ripley s Ashem), která se posléze obrátí proti postavám (ve finále zcela zlovolná Matka, chodby naplněné párou, varovnými červenými světly a agresivním hlukem). Příznačně se s destrukcí Nostroma náhle síly vyvažují a Ripley i vetřelec se na okamžik oba ocitají v pozici tvorů usilujících o přežití. Finále snímku pak představuje jednoznačný rozkol s gotickými romány, které s "Vetřelcem" bývají asociovány. Hrdinka zde nepokoří monstrum svou čistotou, ale naopak definitivním nastoupením své aktivní role. Na rozdíl od druhé ženské postavy není Ripley paralyzována hrůzou, nýbrž navzdory vetřelcovu neútočení (jež značí inteligenci či alespoň instinkt velící potlačit primární pudy v zájmu přežití) sama přejde do ofenzivy. Pro chápání postavy Ripley a genderového aspektu nejen prvního "Vetřelce" ale celé série je určující, že Ripley nemá nic z ryze pasivní povahy hrdinek gotických románů, ale ani není typickou hororovou final girl, která by se až tváří v tvář vlastní smrti zmohla na obranu. Již v sekvencích, kdy kvůli bezpečnostní karanténě odmítne pustit nakaženého Kanea na palubu, se ukazuje její aktivní povaha. Jen bohužel pro ni (i reálné ženy) je její síla zastíněna v prostředí machistického kolektivu posádky. Na stejném principu postupného projevování síly postavy ostatně dramaturgicky staví i další dva díly série. Až "Vetřelec: vzkříšení" figuru již od začátku uvozuje jako silnou, což ale příznačně vychází z faktu, že Ripley svou genetickou proměnou nenáleží do patriarchální společnosti lidí, ale naopak spíš do matriarchátu vetřelců. (11.04.2012) (méně) (více)