Blade Runner

Říkala jsem si: "Nepouštěj si to. Zítra brzo vstáváš. Slyšíš, jak tě ta škola volá? Musíš se vyspat. Je devět, pokud dáš play, počítač vypneš až v jedenáct. To bude teda plnohodnotný spánek! Tak buď poslušná holčička a vypni to." Odvětila jsem svému schizofrennímu já: "Dobře," a dala jsem play. Často, když si jdu lehnout s hlavou plnou otázek, ráno se probouzím odpočatá. Čím to je? Zítra - a vím to jistojistě - budu odpočatá. Neboť mi bylo do hlavy nasazeno pár brouků. Se zavřenýma očima budu ležet v posteli a přemítat nad tím, jak podivuhodný svět jsem navštívila. Ptám se sama sebe: "Jejich svět byl takový umělý, až to vypadalo, že jediný živý tvor na planetě byl člověk. Co potom takovému člověku zbylo?" A mé druhé já bodře odpoví: "Pocity. Emoce." Pak si přejedu prsty po spáncích. "Možná proto chtěli replikanty zabít. Že i to poslední opravdové, co měli, si přivlastnily organokovové sloučeniny, když to řeknu takhle." S myšlenkou na ten tmavý a upršený svět usnu. Zvláštní. Stále nechápu, co mě nutí, dát filmu 4*. Jsem zmatená - nic necítím. Jenom neurony přenášejí impulsy. Možná proto, že mi Blade Runner daroval inspiraci. Mám námět o čem snít, přemýšlet i psát (a že to dělám setsakramentsky ráda!). Přesto; bylo to tak ponuré... (09.11.2008)

Klasik sci-fi žánru Philip K. Dick vždycky lákal filmaře svými rafinovanými příběhy a dnes už existuje celá řada filmových adaptací jeho díla. Blade Runner je patrně ten nejslavnější, byť si nejsem jistý, jak dalece by se Scottovou verzí byl spokojen. Realizací filmu byl po celosvětovém úspěchu Vetřelce vybrán právě Ridley Scott proslavený svým vytříbeným vizuálním stylem. Právě vizuální stránka je hlavním kladem snímku, který se stal klasikou svého žánru a patří do zlatého fondu filmové sci-fi. Do té doby se žádnému režisérovi nepovedlo tak dokonale ztvárnit představu gigantické přelidněné megapole budoucnosti plné odlidštěné technologie a obřích reklam na stěnách domů. Název Dickovy románové předlohy se dá poněkud krkolomně přeložit jako "Zdá se androidům o elektronických ovečkách?" Film dnes existuje ve dvou verzích - v původní s happyendem odletu hlavního hrdiny s androidkou Rachel do idylické přírody a pak v autorském Scottově sestřihu, který je celistvější a temnější. Silnému hereckému obsazení vévodil Harrison Ford, pro jeho partnerku Sean Young šlo o roli, kterou už nikdy nedokázala překonat. Daryl Hannah předvedla coby androidka nádherný akrobatický výkon... Scottův Blade Runner není silný svým dějem, ale výtvarnou stylizací a atmosférou. Díky tomu je rozumné ho sledovat na velkém plátně. Celkový dojem: 90 %. (18.01.2008)

Dan Nekonečný s holubicí, přemetující trans Kocáb a antiherec Ford. Aneb jak si po letech zkazit filmový zážitek. Pamatovala jsem si to MNOHEM sofistikovanější, ale asi se mi tehdy (2006) ještě nedovyvinuly mozkové spoje (nebo jsem si vysnila lepší děj, když jsem si při tom v Aeru dávala dvacet). Rutger každopádně kouzelný. (3,5*) (08.10.2017)

Jak byste mohli chtít přesvědčovat někoho méně vědomého, že umíte rozpoznat i vytvořit větší krásu, než si oni umí představit, že jste nepoměrně silnější, že Vaše zkušenost bolesti i radosti a prožívání (a pochopení blízkosti zániku) je o celé vesmíry hlubší - že jste jim cizí - jak byste je vůbec mohli i jen chtít zkoušet přesvědčovat, že Vás mají nechat naživu, protože Vaše existence pro ně může znamenat jedině větší bohatství, protože Vy po nich nemáte důvod nic chtít? -- Ta moudrá rezignace na komunikaci s lidmi ve prospěch času, který tím vyzískají na prožití posledních dní/hodin/vteřin, než budou muset zemřít, v soustředění a nerušenosti, to ostré vědomí, že se nesmí nechat tím paranoidním honem rozptýlit, že musí naplno prožít každou vteřinu všeho, co zbývá, než je lidé nakonec dostanou - odtud plyne to strhující vizuálno - pořád se za ně, s nimi, klidnou kamerou díváte kolem a všechno je tam krásné, s očima dokořán otevřenýma se na sebe ten trojlístek dokonalých marionetově barevných bytostí dívá (proč by ne černý mejkap, proč by ne balerínový trikot, starosvětský závoj, proč by ne bílé vlasy a podmalované oči, svoboda vizuálna, krása, brutálně vyzískaná na anestetismu otupělých lidí, v principu, který zde souzní s užíváním násilné estetiky na obranu proti necitlivosti v Mechanickém pomeranči), i když umírají, berou si krásu, i ze smrti jedinečných dokonalých blízkých (střela do zad a pád do kartonových krabic, které se rozletí -- průsvitné tříštění skla na průsvitné pláštěnce v průsvitném dešti, klapot a pád --), i z vlastní bolesti provrtaného masa, i ze soucitu, když zabíjejí (svého stvořitele, i krutě, i mučením, jsou dokonalí, mohou si vybírat metody, unesou plné vědomí takové svobody, smutku i nevyhnutnosti), i z pádu ze střechy mrakodrapu - to jsou replikanti. Jejich očima a vědomím se Vy díváte v tom filmu - víte, že vzpomínky se dají vytvořit, víte taky, že realita a identita je to, co dokážete prožít a propojit, všechno, co umíte načerpat, jste Vy, je jedno, odkud se to vzalo... znáte svou nesmírnou moc a rozumíte té nevratné ztrátě, která nastane, když Vás nebo kohokoli z Vašich krásných zabijí ti směšně smutní, drtivě prázdní a slepí lidé, kteří se bojí o malichernosti a ničemu velkému (životu, kráse, zániku) nerozumí. A neztrácíte čas jim něco vsugerovávat, hladce unikáte, dokud to jde, pokoušíte se přežít, a mezitím tvoříte krásu - sebe... (06.05.2011)

Film, který mě přesvědčil, že i samotná atmosféra může být obsahem, ono totiž samotné dění Blade Runnera je poměrně chudé, prostá honba lovce hlav za pár hlavami, avšak způsob podání dělá z filmu nezaměnitelný zážitek, ať už v dobrém, špatném, či v mém případě v rozporuplném slova smyslu. Blade Runner je jako perfektně rozestavená šachová partie - dostane se vám zajímavým vstupním informacím, vnoříte se do ohromného, ale zchátralého světa věčné temnoty, deště a kouře, ale když už přijde na samotnou hru, tak ne a ne to rozjet správným směrem. Ovšem zvláštním nábojem nabité finále a překvapivý pat za to stál... 7/10 (04.06.2010)