Soupeři

Ridley Scott v Soupeřích (podobně jako například v pozdějším Dobytí ráje) předvádí označení filmu jako „pohyblivých obrazů“ v zcela doslovné (a dech vyrážející) praxi. Od věcí nejdrobnějších v sytých zátiších, přes impresionisticky magické obrazy venkova, Ruskou zimu z které se vám zavrtává mráz až do morku kostí, přes nestálé hry stínů a nespočetných druhů světel. Pokud bychom pokračovali ve vypůjčování si pojmů z jednotlivých uměleckých disciplín, pak by se daly podmanivé obrazy brát jako „barva tónů“, zatímco o rytmizaci snímku se stará leitmotiv soubojů. Ty, ač je jich dostatek, nejsou zdaleka nudné a naopak, svojí rozmanitostí až zaráží. Ať se již bavíme o zbraních dle výběru, různorodém prostředí zápasů, či třeba nápaditě využitých střihových fíglů. Příznačným je v tomto ohledu například souboj, v kterém se poprvé zcela zřetelně láme Carradinova odvaha – jeho mysl se vrací ve strachu ke vzpomínkám, následně zpět k realitě, aby nakonec těkavě proplouvala mezi očekáváním vlastní, či soupeřovi smrti. Tyto obrazy se stupňují v četnosti i v rychlosti střídání, až divák nakonec neví, co je to skutečnost a co je jen představa - což posiluje nesnesitelné pnutí v otázce, co se vlastně stane/stalo. Však také hra s napětím prostupuje celý snímek – už od samotné premisy nepředvídatelné (a neustálé) hrozby od posedlého Keitela, přes podobně umanutý charakter Carradina, u něhož je úžasný paradox v tom, že čím více běží děj snímku, tím více musí člověk obdivovat jeho smysl pro čest a férovost. Čímž mu však na postavě záleží víc a víc, až do momentu, kdy si vlastně začne přát, aby zvolila v posledních soubojích raději ústup a zbabělost a tak eliminovala hrozbu smrti. Tím je divák zcela nepokrytě vmanipulován do těžkého morálního dilematu, před kterým hlavní postava neustále stojí a celý příběh tak získává velmi pikantní příchuť (no vida, začalo to u malířství a končí u kuchařství – ale řekněte, není umění vybrat a použít ve správném poměru ty skutečně vhodné ingredience? Člověk až nestačí žasnout, jak dokonale vyváženou pochoutku ukuchtil pro diváka v podstatě „začínající“ režisér). (01.03.2017)

Velmi vydařený debut Ridley Scotta s výtečně vykreslenou atmosférou Francie počátku 19.století. Pojednává o dvou důstojnících napoleonské armády, které spojuje vzájemná nesmyslná rozepře, kvůli níž se po dobu 20 let neustále střetávají. Film začíná poměrně nezáživně, ale s každým dalším soubojem se stává čím dál více fascinující sondou do myslí spoutaných vášní, nenávistí a svou vlastní představou cti. (11.07.2004)

Ridley Scott, totiž hlavní důvod se dívat, zůstal ve stínu mého zájmu, když se na scéně zjevili dva muži - Keith Carradine a Harvey Keitel, jejich výběr byl trefou do černého a i když jsem z jejich kočkování v takovém rauši nebyla, chtěla bych především Keitelově postavě posedlé likvidací svého soka vidět do hlavy. Co ale neodiskutovatelně přispělo k nejvyššímu hodnocení byla vizuální stránka, musím se opakovat po ostatních, ale kdo to neviděl, neuvěří. Kdekoli dáte stopku, máte obraz, nádherný obraz. Jenom to nebe - od bílé, přes šedou, fialovou, modrou, zlatou až po černou .... nemám slov, to se musí vidět. (19.11.2005)

Každý významný režisér měl za sebou svůj debut. Pro Ridleyho Scotta to ještě před Blade Runnerem a Vetřelcem byli Soupeři. Už u něho Scott projevil svůj výrazný talent pro vizuální vyprávění, kdy se svým svým režijním debutem uvedl jako tvůrce, který má filmovému světu co nabídnout. Když si člověk uvědomí, co vše Ridley filmovému světu daroval, všem je okamžitě jasné, že Soupeři byli předzvěstí výrazné práce výrazného tvůrce pro kinematografii.   Už u Soupeřů Ridley předvedl svůj výrazný vizuální cit, který byl v pozdějších letech u jeho tvorby tolik výrazný. Harvey Keitel a Keith Carradine byli tehdy pro Ridleyho Scotta tou pravou castingovou volbou, kteří do svých rolí dali to nejlepší a procítěný konflikt dvou šermířů tak fungoval přesně tím ideálním způsobem. Scottův celoveční debut působí skutečně procítěně, dojmem, že do konfliktu dvou odvěkých nepřátel dává dostatečně moc. Film je možná až příliš silných témat, jehož témat Scottův celovečerní debut nedosahuje, minimálně solidní základ je ovšem cítit. A Scottův debut je v mnoha ohledech tím správným způsobem emocionálně působivý.     Soupeři v podstatě vyznívající jako typický film Ridleyho Scotta. Vizuálně působivý s myšlenkami, které více či méně působí na diváka. Ridley ovšem už při svém debutu dokázal solidně prodávat atmosféru, pocit, že se skutečně vracíme do časů Napoleona. Výpravou, kostýmy i dobovou atmosférou.   Nedá se přitom vyloženě říct, že by se Ridley u svého debutu u diváka krve dořezal. Stěžejní roli sice v Soupeřích hraje nenávist, oněch konfrontací dvou důstojníků ovšem ve finále není vyloženě mnoho. Velmi snadno se dá dokonce argumentovat, že se v jistých momentech v tom filmu ´´ neděje nic ´´. Teprve finále dostojí potenciálu, kterého tato adaptace románu Josepha Conrada mohla dosáhnout.   Jde vlastně o Ridleyho v rozjezdu, už zde se ovšem i díky získání ceny za nejlepší debut na Filmovém festivalu v Cannes provedl jako tvůrce se solidní budoucnosti. Ridley Scott přitom nikdy nepatřil mezi režiséry se zcela automaticky znatelným rukopisem, právě solidní vizuál a především bravurní práce s herci je u jeho filmů v podstatě denním chlebem. Každý šermířský souboj je pojat trochu jinak a finále je skutečně silné. Menší potíž možná tkví v tom, že cokoliv co předchází finále zase tak moc silné není, přesto šlo pro Ridleyho Scotta o solidní tvůrčí start, kterým naznačil, že skutečně předvede velké věci. A v současnosti po filmech jako Vetřelec, Blade Runner, Thelma a Louise, Černý ještřáb sestřelen, Hannibal, Království nebeské, Americký gangster či Marťan všichni víme, že Ridley velké věci předvádí dodnes. I přes pár lehkých přešlapů.   Solidní debut, který sice má své mouchy, skutečně ovšem předvedl výrazný tvůrčí talent, který dnes stále točí film za filmem. Soupeři jsou vizuálně půvabný film, který možná potenciál námětu nevytěžil na 100%, i po 45 letech ovšem obstojí u diváka úplně v pohodě..... (20.10.2021)

Jak jinak by mohl Ridley Scott začít, než ve velkém stylu? Mysleli si to tehdy v případě jeho debutu alespoň kritici a diváci, kteří ocenili jeho výtvarné vzdělání a silné vizuální cítění. Jedna neschopnost překonat zničující nenávist dvou mužů, kteří nejednou bojují na kordy i muškety, je hlavním motivem jeho prvotiny. V průběhu několika se dva důstojníci opakovaně utkávají, přičemž příčina sporu už je zapomenuta, zůstává jen potřeba dotáhnout rituální konflikt do konce. Scott s pověstí vizionáře schopného vytvářet emotivně plnokrevné filmové světy a tvůrce kultovních kousků (a že jich bylo) využil doby napoleonských válek a nechává se fascinovat soubojovou choreografií. A my mu to baštíme i neuvěřitelných 40 let poté. Jen měl tehdy víc vyprávět.. (17.11.2016)