Atentát

Spor o to, zda ATENTÁT měl být víc pojat dokumentárně nebo naopak hraně-umělecky, je tak trochu samoúčelný. Uvědomíme-li si, že film byl jako námět i jako scénář pojat a ještě v době natáčení vytvářen v době plné síly komunistické cenzury, vlády myšlenek o údajné reakčnosti, zradě a zbabělosti londýnské exilové vlády i Edvarda Beneše osobně a studujeme-li pozorně údaje o tvůrcích filmu (mj. o proslulé produkční skupině Bohumil Šmída-Ladislav Fikar), výsledný obraz, který takto vzniká, je působivější a značně odlišný od prvoplánových pocitů vzniklých ze zhlédnutí filmu. Nesporné gesto občanské odvahy v měřítcích této doby snad poprvé z blízka přiblížilo skutečnou tvář demokratického druhého odboje a tím spolukorigovalo stále převládající názor o rozhodném rezistentním druhooodbojovém příspěvku z východu a jeho podstatně méně závažném doplňku ze západu. Syrová, jakoby reportážní tvář snímku je pochopitelná i jako snaha nezkreslovat a vůle nepodléhat cenzuře tehdejší Hlavní správy tiskového dohledu víc, než bylo nezbytně nutné. Díky tomu i dnes tehdejší současnost filmu - tu dějovou i tu natáčecí a prvotně diváckou - můžeme plně prožívat a cítit jako také náš dnešek. A víc rozumět době, která je dnes již jen historickým faktem. (17.09.2007)

Ač můj vkus nikdy nebyl naladěn na novou vlnu a kinematografie 60. let, ať už česká nebo světová, mne v naprosté většině případů míjí, tak Atentát považuji za výborný film, který je výjimečný v kontextu Sequensovy tvůrčí dráhy a ve srovnání s některými předcházejími českými širokoúhlými filmy kvalitativně zcela nepochybně o několik kategorií výš. Zpracovává do filmové podoby příběh o tom, jak několik českých hrdinů za druhé světové války neslo svůj pomyslný kříž na Golgothu, aby zbavili československý národ kata Heydricha. Pravdou sice je, že tvůrci sami o sobě prohlašovali, že se snažili co nejvíce přiblížit skutečným událostem a dobové recenze skloňovaly věrnost realitě ve všech možných pádech, ale v žádném případě nelze uvažovat o tom, že by snímek byl do všech nejmenších detailů věrnou kopií toho, co se skutečně odehrálo. I pokud film zachycuje události tak významné jako Atentát, je nutné mít na paměti, že se filmový svět nerovná skutečnému a s výhradami přijít až v případě, kdy by režisér ve filmu postavil skutečnost na hlavu a zcela převrátil hodnoty činů, které opravdové osoby za svého života vykonaly. Navíc kdo může s přesnou jistotou určit, jaké materiály měli tvůrci během připravování filmu k dispozici. Ve výsledku Atentát ani neaspiruje na to, aby se stal věrnou kopií reality. K čemu by pak byly kompozice některých obrazů, jež připomínají spíše vizuální poetiku Františka Vláčila, než historický dokument prorežimního tvůrce. Neodvažuji se tvrdit, že jde o ty samé postupy u obou tvůrců - oproti Markétě Lazarové, kde je docela často důležitá akce zachycena rozostřeně na pozadí záběru, tak Sequens naopak zaostřuje na narativně důležité objekty a činnosti, čímž navozuje i více realistický dojem. U většiny scén režisér využil kompozici obrazu do hloubky, kdy je zabíráno větší množství postav od velkých detailů až po celky v jednom jediném záběru. Velmi často využívá pohybu panoramatického kamery k přenesení pozornosti diváka na jinou postavu, která se během záběru objeví v obraze, a ukončuje záběr velkým detailem na obličej postavy, kdy jsou na pozadí vidět další lidé, se nimiž byl hrdina ještě před několika vteřinami v interakci. Jaké bylo překvapení, když jsem zjistil při porovnání s filmem Ať žije republika, že Atentát má při o 30 minut kratší délce téměř třikrát méně záběrů, přesto působí obrazově velmi dynamicky. Kamera je totiž neustále v pohybu a neustále předává pozornost od jedné postavy k druhé. Představitelé hlavních rolí odvádějí skvělé výkony a není jim prakticky co vytknout. Samotná závěrečná sekvence, kdy již parašutisté čekají nevyhnutelný konec, je koncentrovanou ukázkou většiny užitých stylistických postupů ve filmu a ještě dlouho po závěrečných čtyřech výstřelech parafrázujících motiv z Beethovenovy Osudové symfonie mi v uších zněla slova: "Vzdejte se, nic se vám nestane!" (10.12.2009)

Jedna z najlepších českých vojnových drám, ak nie najlepšia. Silná téma, ktorá ponúka takmer všetko. Priateľstvo, zradu, pomstu, nepriaznivý osud a okolnosti, ktoré sa vyvinuli tak, že skončili tak ako skončili. Matne si to pamätám z TV (to už muselo byť poriadne dávno), takže som rád, že vyšlo DVD a môžem si to pripomenúť. Záver je skvelý, trošku viac priestoru by som venoval postavám, pretože mená sa takmer nespomínajú. To, že Gabčíka hraje L.Mrkvička som zistil iba podľa úlohy v atentáte a jedinej krátkej vety v slovenčine:"Ja pôjdem tiež". Chýblo mi detailnejšie rozobratie situácie tesne po atentáte. Snaha Heydricha prenasledovať útočníkov, Gabčíkova prestrelka s ochrankárom Kleinom, útek na bicykloch... Rád by som sa dožil nanovo natočenej, podrobnejšej, ale hlavne rovnako kvalitnej rekonštrukcie príbehu. No neviem si predstaviť režiséra, ktorý by to zvládol. Myslím českých, o našich (akých vlastne?), škoda hovoriť. Jakubiskovi realita nevonia. V hlave mi ešte pár dní znela tá dookola opakovaná veta: "Vzdejte se, nic se vám nestane!". Vyznie to nechtiac aj srandovne, zvlášť keď vieme, že Lidice zrovnali so zemou. Takže, zásobníky u každého zostali prázdne, až na jeden náboj. Každý vie čo s ním. 80%. (04.02.2009)

Přesná, působivě zfilmovaná rekonstrukce atentátu na Heydricha. Atmosféra protektorátního Česka je správně tíživa, herci jsou znamenití. Závěrečný tragický boj parašutistů v obklíčeném kostele (to z mé strany není spoiler, tuhle historickou událost zná snad každý školák) je takovou třešničkou na dortu. Scéna, kdy čekají na jistou smrt v zatopených katakombách, je fakt nářez. Vzhledem k situaci absurdně působící hláška s německým přízvukem "Vzdejte se, nic se vám nestane" mezi mými kamarády zkultovněla. (03.05.2003)

Opět se potvrdil fakt, že nejlepší thrillery píše sám život. Navíc černobílá kamera působí opravdu autenticky, hudba byla rovněž skvěle vybrána (při každém tónu Beethovenovy Osudové mrazí v zádech) a proti hereckým výkonům se rovněž nedá říct ani popel (především Josef Vinklář coby Karel Čurda). Závěrečná přestřelka má v sobě tolik napětí a dynamiky, že jí leckterý Hollywoodský akčňák může závidět. 90%. (23.09.2009)