Ve jménu otce

Způsob života hyppies v tehdejší době mi nepřišlo dvakrát tak sympatické, tak ani samotní herci a hlavně samotný příběh vůbec. Atmosféru to má geniální, to přiznávám, ale nedokázal jsem až do konce filmu pochopit, proč zrovna tenhle film je ve zdejším žebříčku nejlepších filmů v době co to píšu na 167. místě. Dle mého názoru ten film v sobě nemá nic nápaditého, krom toho, že se v něm řeší věc, která je aktuální posledních třicet let stále více a více, což je určitě sympatické, ale v porovnáním s tím, že v dnešní době už i Izraelec dokáže o své zemi natočit negativní film mě dokáže zničit víc, než právě tenhle film. Nic proti němu nemám, jen si myslím, že zas tak silný není aby si zasloužil plný počet. Určitě jsem viděl lepší filmy na téma terrorismus, a ještě k tomu o irské iře, například Krvavá neděle. (12.04.2009)

„In the name of justice / In the name of fun..“ Když se kácí IRA les, létají třísky - nemilosrdně se zabodávající do těl nevinných. Sheridanovo domácí hřiště s tradičně výborným Day-Lewisem bojujícím za svobodu, spravedlnost a nalezení cesty k otci, s kterým na rozdíl od skutečného Conlona sdílel jednu vězeňskou celu. Mrzet může jen jistá černobílost vykreslení nekonečného boje mezi Iry a Angličany, ale až Gerry konečně vyřkne: „I´m a free man and I´m going out the front door.“, čert ji vem. Mimochodem, U2 při úvodních titulcích byli dokonalou volbou. „..In the name of the father / In the name of the son.“ (18.11.2009)

Všeobecně filmy "podle skutečných událostí" stojí za hovno, protože už jen ten fakt, že se to opravdu "přesně tak" stalo je pro mne docela nevěrohodný. Neříkám, že tomu tak bylo tady, no všeobecně, i když samozřejmě čest výjimkám. Gerry, irský světec a dobromil, navštíví UK, hledá dobrodružství, sám sebe a co by Ir má to štěstí, že zaujme Angličany v pravém slova smyslu. Ti ho v méně královny pozvou na tradičný UK. čajíček a předvedou mu anglickou pohostinnost, no Gerry, kterému v žilách proudí pravá Irská krev má na to odlišný názor a tradičná UK. pohostinnost, která trvá par let, sem mu jaksi nelibí. Po tom co se jeho pobyt v anglickém království končí, vezme tužku, papír a sepíše své memoáry. 7/10 (03.02.2012)

Všeobecně mám ráda filmy podle skutečných událostí, protože v nich často chybí přeslazený happyend. Ani v tomto filmu se závěr nedá označit za šťastný konec - vždyť justiční "omyl" zničil život větší skupině lidí, sebral jim roky života, které se nedají vrátit. A proč? Aby si vláda a policie udělala další úspěšný "zářez na pažbě" v boji proti terorismu. To se i bezúhonný člověk začne cítit velmi ohrožený, když vidí křivé obvinění, manipulaci s důkazy a skutečně slepou spravedlnost, co krutě semele i nevinné. V tomto případě mě víc dojaly osudy těch lidí, kteří se k obvinění dostali skutečně jako slepí k houslím - prostě byli jen příbuzní s obviněným člověkem (otec, teta a její synové). Postava Gerryho mi nebyla kdovíjak sympatická, rozežraný feťák, zlodějíček, squatter neuznávající žádná pravidla, dlouhou dobu pohrdající svým otcem pro jeho nadměrně vyvinutý smysl pro fair play, pro jeho poctivost a zásadovost. Snad proto mě film neuchvátil tolik, abych byla nadšená a hodnotila výše: nejsem zkrátka zabouchnutá do D.Day-Lewise (uznávám, hrát umí) a s Gerrym se mi špatně ztotožňovalo. Potěšilo mě, že nejen britská vládní a justiční moc, ale ani IRA nebyla zobrazena nijak idealizovaně. Kromě toho mě na snímku vůbec nic nepřekvapilo, byl předvídatelný od začátku do konce. 75% (10.08.2009)

„Máme tady dvě krabice Conlona. Je to Guiseppe nebo Gerard?“ Zásadní otázka tohohle letitého případu. Režisér Jim Sheridan je pojem, který ovšem už párkrát šlápnul malinko vedle. Jméno si udělal hlavně dvěma kousky s britským klenotem Danielem Day-Lewisem. Tenhle začne výtečnou naháněnou, pokračuje několika epizodami z Londýna, osudovým výslechem a nekompromisním soudem. A to už se divák nadechuje k dalšímu syrovému nášupu. Vyrůstal v neutěšené sociální situaci, neuznával pravidla, kostel zanedbával, občas lhal, občas ukradl nějaký ten kus železa. Ale tohle si nezasloužil. Jenže policie tehdy potřebovala dokázat svou výkonnost, potřebovala viníky a potřebovala pro ně exemplární tresty. A paradoxně letos (2014) v červnu hlavní postava takzvané Guildfordské čtyřky zemřela. Neprávem odsouzený Ir Gerry Conlon odešel po dlouhé nemoci. A znovu jeho smrt varovně ukázala na jeden z největších justičních omylů v britských dějinách. Tuhle kaňku Sheridan náležitě rozmazal, pomohl mu v tom právě Day-Lewis, který se na náročnou roli připravoval i tím, že přebýval v opuštěných vězeňských prostorách. Na plátno přenáší spravedlivý hněv člověka, který ztratil roky života, ve vězení dospěl a změnil se z provokujícího rebelanta v zarputilého bojovníka. Závěr je na mě možná trochu uspěchaný, nicméně i tak je tenhle kus irsko-britské historie sakra působivý. (17.08.2014)