Moje levá noha

Učebnicový příklad filmu, který stojí a padá s hlavním hereckým výkonem. A díky Danielu Day-Lewisovi stojí sakra pevně na obou nohách, nejen na té levé. Příběh mozkovou obrnou postiženou Christyho Browna, který se navzdory počátečnímu podceňování stal uznávaným umělcem, není dramatický tím do očí bijícím způsobem, je to malé drama jednoho života, které je překvapivě spíše plné lásky než odmítání. Je to příběh postupného napovídání "co jsem" těm, kteří mě milují, ale se kterými nemohu dobře komunikovat. A Day-Lewis dokáže být v těch všedních a často minimalistických epizodách naprosto přirozený a uvěřitelný... Jeho dokonalé nastudování pohybů i hlasových projevů postiženého člověka bere dech už samo o sobě, ale tím skutečným hereckým výkonem je umění vyjadřovat omezenými prostředky silné emoce. A byl bych nespravedlivý, kdybych opomenul jeho láskyplnou matku v civilní a lidsky vřelém ztvárnění Brendy Frecker. Krásný film. (01.10.2004)

Všechny tři hvězdy jsou za strhující výkon Daniela Day-Lewise, který de facto zachraňuje celý film. Bez něj tady máme substandardní filmovou (nebo lehce nadstandardní televizní) produkci s kostrbatým a stereotypním scénářem, úděsnou hudbou a iritujícími herci ("krásná" Fiona Shaw tady spíš připomíná transvestitního androida). (02.07.2016)

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 23 - Irsko. V první řadě je to "one man show" a herecký nikoliv koncert, nýbrž megakoncert Daniela Day-Lewise. Tento herec nemá konkurenci ani mezi živými ani mezi zesnulými umělci. A nemusíme to dokládat čistě statisticky přes počet Oscarů za hlavní roli. Sledovat jej pro mne znamenalo mimořádný zážitek, jedná se o jeden z nejlepších výkonů v historii vůbec. Mohl bych tu pět ódy na Daniela ještě dlouho, napadá mě snad aktuální srovnání, pokud byl filmový svět u vytržení z Eddieho Redmayna, ano, v pořádku, Oscara si zasloužil, ale Danielův výkon je ještě stokrát lepší. Přehlídka všech emocí - vztek, rozrušení, radost, smutek, touha, něha, synovská láska, to vše Daniel ve svém repertoáru bravurně předvede a naprosto nejlepší a nejsilnější scénu pro mě představuje večerní posezení v restauraci. V mnoha scénách mi bylo až nepříjemně a současně jsem byl u vytržení z toho, jak to Daniel podává. Abych neupozadil další klady snímku, velmi se mi líbil výkon Brendy Fricker, vztah matka-syn je ve filmu tuze hezky vykreslen, režijně a scénaristicky je film taky zdařilý. Bravo, bravo, bravo! (24.04.2015)

Když jsem se díval na Moji levou nohu, vzpomněl jsem si na film Záře, co jsem viděl skoro přesně před rokem. A jak jsem tak začal o Záři uvažovat, zjistil jsem, že i když to je pouze rok, nepamatuju si vlastně skoro nic. Vím, že tam byl nějaký geniální pianista, co to měl v životě těžké a že ho hrál fascinujícím způsobem Geoffrey Rush, ale jinak jsem si nevzpomněl na žádnou scénu, co by mi zůstala v hlavě. A uvědomil jsem si, že s Mojí levou nohou to bude podobné. Je to dobře odvedená práce, ale nic, co by se mi opravdu zadřelo pod kůži. Příběh je odveden až příliš realisticky, což je pochopitelné vzhledem k tomu, že vznikl podle autobiografie, ale přesto musím říct, že dávám přednost snímkům s určitou uměleckou stylizací. Pokud přesto dávám čtyři hvězdičky, je to jednak kvůli bravurnímu výkonu Daniela Day-Lewise a jednak kvůli tomu, že příběh není černobílý a naštěstí nehraje na sentimentální notu - Christy Brown není ukázán jen jako chudák a oběť osudu, ale taky jako pořádně sarkastický a protivný paličák. (02.09.2012)

Permanenentní čtyřhvězdička, o jiném hodnocení bych ani neuvažoval a nevím, jak jde k jinému dojít. Poctivě vydřená všemi zúčastněnými, zdaleka nejen Day-Lewisem. Zároveň ale moc velký kalkul na nějakou intenzivní spokojenost. Dá se říct, že všichni se zde tak urputně snaží natočit kvalitní film, že právě viditelnost té snahy, ač nepochybně úspěšná, je od plného počtu odtrhává. (18.03.2013)