Finský nůž

Jak snadno se dostat na dráhu zločinu! Šerosvitná naturalistická kamera J.Čuříka zaznamenává příběh dvou kamarádů, ve kterém se příliš nemluví. Stačí jedno škobrtnutí, jedno zdvihnutí nože a cesta, kterou se oba mladící vydávají, zdá se býti bez možnosti návratu. Ač se oba protagonisté snaží, seč mohou, divák je na rozpacích, zda s nimi má sympatizovat, nebo je odsoudit. Jejich podivné chování mate a jak se nakonec zdá, ani oni sami neví, co by vlastně chtěli. Průměrný film, který ničím převratným neoslní. Pro soudruhy v době normalizace však byl jedním z těch filmů, co neodpovídají socialistickému umění. Dnes je ale spíše výpovědí o době, kdy vznikal. Absolutním vrcholem Sirového tak pro mne napořád zůstane mrazivá Smuteční slavnost. (04.06.2013)

Opravdu velmi velmi silné čtyři hvězdičky k filmu, který v mých očích nejvíc překazila závěrečná pointa. Ač překvapivá a neočekávaná, náhlé obrácení příběhu směrem k čistému happyendu mne zde jakožto diváka (narozdíl od hlavních hrdinů) moc nepotěšilo. Protože Zdenek Sirový natočil pozoruhodný realistický kus se zajímavým tématem, výborným scénářem (napsal Pavel Juráček, v titulcích uveden pod pseudonymem Jan Brandýs) se zaměřením na psychologii, s velice působivou kamerou i hudebními motivy, výbornými civilními projevy herců. Zatímco jméno Karel Meister nebude mimo tento snímek příliš zvučné ani pro fajnšmekry, jeho kolega Jaromír Hanzlík se za pár dalších let díky spoustě dalších počinů vypracoval na prvotřídní hereckou osobnost, nicméně oba mladí pánové zde podávají rovnocenně obstojný výkon v rolích dvou zcela odlišných kamarádů. Přesto, že silnou atmosféru občas odlehčili pohodové momenty (zejména v taneční scéně), sledování pokusu o útěk dvou mládenců před zákonem i před vlastním svědomím mne nechávalo po celý čas v napětí plném očekávání nasledujícího děje. Hodně mi to připomnělo francouzské černobílé filmy s podobnou minimalistickou sondou do života jedinců kriminality čistě skrze tyto postavy, bez zatahování vyšetřování případu do děje. Mít Fínský nůž jiný závěr, mohl by si vedle uvedených žánrů přiřadit i krimi a ještě coby artový film mezi čs. kriminálky zlatých šedesátých ojediněle vynikat. Přesto fandům tohoto žánru u nás doporučuju a samozřejmě ne pouze jim. (85%) 52 rokov filmu za 52 týždňov / Československá filmová výzva (07.05.2019)

Silně nevěrohodný útěk dvojice mladíků před spravedlností. Tohle není divoký západ, a i když veřejná bezpečnost trestuhodně nekoná, v socialistickém Československu desperátům moc možností nezbývá. Přemýšlel jsem, jak z té pořádné šlamastyky tvůrci vybruslí, ale nakonec se to pomocí takového malého šikovného podrazu povedlo! No to se fakt povedlo! Jeden z nejpřekvapivějších závěrů v čs. kinematografii! Poněkolikáté v českém filmu zazní velice oblíbená a často opakovaná propagandistická píseň Pilarky, ve které procítěně pěje: „...jak koráb pro kosmické lety...“. (08.02.2024)

"V kapse má finský nůž a průkaz filmového klubu…" zpívá se v mé oblíbené Třešňákově písni Finský nůž, pročež jsem již léta toužil tento film vidět, avšak byl jsem bohužel trochu zklamán. Sirový s Juráčkem (nevím tedy, jaká byla role neznámého scénáristy Jana Brandýse, pokud nebyla pouze krycí) nabízí překvapivě konvenční a navzdory krátké stopáži i poněkud zdlouhavý příběh dvou mladíků utíkajících kvůli domnělému zabití člověka finským nožem. Jestliže mladistvý Hanzlík byl podobně jako v mnohem zdařilejším Bloudění syrově autentický, u Meistera jsem měl místy pocit, že na svou roli úplně nestačil a musel si na svůj herecký vrchol počkat až do znělky České sody. Potěšilo obsazení Hanzlíkova otce do vedlejší role spisovatele, neboť jeho herectví není jinak moc zaznamenáno, ač samozřejmě jeho umělecká dráha měla na Jaromíra značný vliv. Největšími klady snímku jsou ale bezesporu jako vždy vynikající Čuříkova kamera a hlavně Bukového svěží dobová hudba. (18.04.2023)

Taková civilnější verze Stínu kapradiny. Film možná krapánek přepsychologizovaný, ale taková asi byla intelektuální móda. Jak se ale posunula doba! V šedesátých letech se filmoví desperádi nemohou vyhnout otázce svědomí, v devadesátých už nic takového neřeší. Musím souhlasit s předhodnotitelem Flakotaso, ta jazzovitá hudba (s barokním nádechem, jak mi připadá) je kouzelná. (17.12.2011)